Druhá půlka ledna 2018

Posledního prosince 2017 jsem si řekla, že rok 2018 bude „mým kurevsky nejlepším rokem vůbec“. Zatím to ale vypadá, že bude stejný jako ty předchozí. Prodchnutý frustrací a záchvaty melancholie z toho, že jsem uvízla v mrtvém bodě a nemám odvahu se posunout dál.

Zase (asi už potisící nebo tak) jsem se rozhodla, že budu psát blog. Prostě vodopád slov, vět a interpunkčních znamének, ze kterého se o sobě možná něco dozvím. Snažím se taky psát do svého deníku. Nejde mi to. V ruce mám tužku a koukám do prázdných stránek malého Moleskinu, ale pak se vždycky leknu toho, že když své obavy svěřím papíru, stanou se skutečnými a už před nimi neuteču. Nakonec jen zbaběle zapíšu banální příhodu z uplynulého dne a deník s výčitkami svědomí odklidím zpátky do šuplíku. Klávesnice je oproti tužce a papíru neosobní, chladná a netečná. Povím jí mnohem víc. Chtěla bych všechno vykřičet do světa, ale vždycky jsem mluvila potichu. Snad internet uslyší mé tiché volání…