Jack Kevorkian a smrt Janet Adkinsové

Janet Adkinsová si přála zemřít. A Jack Kevorkian, americký patolog a zastánce eutanazie, její přání 4. června 1990 splnil. Udělal Jack Kevorkian tu správnou věc, když pomohl ukončit život padesáti čtyřleté ženě, které byla o rok dříve diagnostikována Alzheimerova nemoc s časným začátkem?

Doktor Kevorkian byl člověk s nekonvečními názory. Prosazoval například myšlenku, že vězni odsouzení k smrti by měli mít možnost poskytnout před samotnou popravou své tělo k riskantním, experimentálním operacím, které by jinak na lidech nemohly být provedeny. O eutanazii se začal významněji zajímat poté, co si v detroitských novinách přečetl žádost Davida Rivlina, kvadruplegika na umělé plicní ventilaci. Rivlin prosil lékaře, aby mu pomohli zemřít, nechtěl prožít další roky uvězněný v nepohyblivém těle. Kevorkian si řekl, že Rivlinovi pomůže. Potíž ale byla v tom, jak celou věc provést, aby byla legální. Jako dobré řešení se jevilo sestavení přístroje, kterým by se Rivlin sám odpojil od ventilátoru. Rivlinovi sice nakonec pomohl jiný lékař, který za něj „vytáhl zástrčku“, ale Jack Kevorkian ve svém konceptu přístroje, kterým pacient může sám bezbolestně ukončit svůj život, pokračoval dál. V září roku 1989 byl Thanatron, jak přístroj pojmenoval, hotový. Teď už Jack Kevorkian potřeboval jenom dobrovolníka, který by jeho vynález, personifikaci smrti, vyzkoušel. A dobrovolníka našel. Janet Adkinsovou.

Kdo byla Janet Adkinsová? Oběť doktora Kevorkiana? Bystrá, intelektuálně založená žena, co odmítla nedůstojnou budoucnost své choroby a přesvědčila zdráhavého Kevorkiana, aby jí pomohl zemřít? Jack Kevorkian si pro svůj experiment zcela jistě představoval někoho jiného. Ideálně pacienta s onkologickým onemocněním v terminálním stadiu. Ne Janet Adkinsovou, ženu na první pohled překypující zdravím, která byla nadšenou hráčkou tenisu, byť už nevěděla, jak se počítá skóre. Když Janet společně s manželem Ronem oslovila Kevorkiana, doktor ji od jejího úmyslu zrazoval a doporučil jí podstoupit experimentální léčbu. Nicméně o šest měsíců později Janet kontaktovala Kevorkiana podruhé. Experimentální léčba neúčinkovala a Janet měla strach, že brzy ztratí schopnost se racionálně rozhodovat. Po dlouhém váhání Kevorkian souhlasil. Smrt Janet Adkinsové se měla odehrát v Detroitu. Zatímco se Janet loučila se svými blízkými a Ron připravoval cestu do Detroitu (koupil dvě zpáteční letenky pro případ, že by si jeho žena vše rozmyslela), Kevorkian hledal místo, kde se celá věc odehraje. Nebylo to nic jednoduchého. Považoval totiž za věc cti informovat majitele a další zúčastněné osoby o tom, co přesně má v plánu, a tak není divu, že ho v hotelech, v lékařských ordinacích a dalších místech poslali k čertu. Nakonec se Kevorkian a Adkinsovi rozhodli, že Janet zemře v Kevorkianově dodávce. Kevorkian byl nešťastný, chtěl Janet dopřát důstojnější prostředí, ale Janet argumentovala, že nevidí rozdíl mezi tím, jestli zemře ve staré dodávce, nebo jestli se zastřelí ve fajnovém hotelu.

Když Adkinsovi přiletěli do Detroitu, poobědvali s Kevorkianem, a pak společně natočili čtyřiceti pětiminutové video, kde hovoří o tom, co se má odehrát. Kevorkian se vyptává Janet, ale odpovídá mu převážně Ron. Druhý den Janet a Ron strávili spolu a následující ráno dvě Kevorkianovy sestry odvezly Janet k doktorově dodávce. Ron zůstal v hotelu. Ve své dodávce Kevorkian připojil Janet k Thanatronu, ukázal jí, jak zapne spínač. Flora, Kevorkianova sestra, přečetla Otčenáš a několik básní. Pak Janet zmáčkla spínač, otevřel se ventil a do žíly jí začal proudit thiopental. O šedesát vteřin později, kdy už byla v bezvědomí, se otevřel druhý ventil a Janet dostala letální dávku chloridu draselného. Její srdce se zastavilo a Janet Adkinsová zemřela.

Smrt Janet Adkinsové a následný civilní proces vyvolal velkou pozornost. (Jack Kevorkian nebyl stíhán za vraždu, protože zákon státu Michigan výslovně nezakazoval asistovanou sebevraždu, nicméně v civilním procesu se prokurátor snažil Kevorkianovi zabránit v dalším používání Thanatronu ve státě Michigan.) Předmětem mnoha emocí byl Thanatron. I přesto, že to byl velmi primitivní přístroj sestrojený z běžně dostupných součástek, dokázal velké věci. Učinil smrt úžasně dostupnou a zároveň uživatelsky přívětivou. Žádné vázání oprátky, skákání pod vlak, nebo zastřelení se. Kdepak, nic takového. Stačí prosté zmáčknutí spínače. Není smrt najednou lákavá? Co kdyby podobné přístroje byly dostupné terminálně nemocným lidem, kteří si přejí zemřít? Obžaloba se domnívala, že taková možnost by vedla k tomu, že by lidé v obavách z nastávajícího utrpení raději zemřeli dříve. Kevorkian naopak říkal, že pokud by lidé měli Thanatron k dispozici, kdyby věděli, že mohou zemřít bezbolestnou smrtí, byli by klidnější a nečinili by unáhlená rozhodnutí.

Během procesu také došlo na otázku, zda byla smrt Janet Adkinsové pasivní, nebo aktivní eutanazií. Thanatron nabídl eutanazii, kdy má pacient až do posledního okamžiku vše pod kontrolou. Janet zmáčkla spínač sama. Doktor Kevorkian musel pouze zajistit žilní vstup pro dávku thiopentalu a chloridu draselného.  Vše se odehrálo v doktorově dodávce – to samozřejmě nemá vliv na rozlišení, zda se jednalo o aktivní, nebo pasivní eutanazii, ale je těžké se oprostit od dojmu, že Kevorkianova role v Janetině smrti byla velmi osobní a velmi aktivní.

A je vůbec rozdíl mez aktivní a pasivní eutanazií? Aktivní eutanazie je úmyslný čin, který vede ke zkrácení života, k usmrcení člověka. Při pasivní eutanazii není cílem zkrácení života, ale „dovolení zemřít“ přirozeným způsobem. Ovšem ti, kteří poskytují aktivní, nebo pasivní eutanazii, tak v obou případech činí s vědomím, že konečným důsledkem jejich jednání je smrt. Mezi aktivní a pasivní eutanazií je tenká hranice a formulace rozdílu mezi nimi je hra jemných nuancí. Dovedou tyto jemné nuance stanovit zásadní rozdíl mezi aktivní a pasivní eutanazií?

Člověk má nezpochybnitelné právo na život. Zároveň by měl mít právo zemřít, pokud si tak přeje.  Ale má člověk právo žádat pomoc od lékaře a má lékař právo mu takovou službu nabídnout?

Eutanazie doslova znamená „dobrá smrt“. Dobrou smrt poskytl svému králi Jiřímu V. lord Dawson, jeho hlavní ošetřující lékař. Když byl král 20. ledna 1936 v nočních hodinách již velmi blízko smrti, dal mu Dawson injekci s letální dávkou kokainu a morfinu. Do svého deníku si pak zapsal, že to učinil, aby zachoval královu důstojnost, zmenšil utrpení královské rodiny, a také proto, aby králova smrt mohla být oznámena v ranním vydání The Times namísto v „méně vhodných… večerních denících“.

Dnes paliativní péče pokročila tak daleko, že nemocní nemusejí umírat v bolestech, dovedeme zmenšit jejich utrpení a v rámci možností jim také můžeme dopřát „dobrou smrt“. Ale je kvalitní paliativní péče dostatečnou odpovědí na „poptávku“ po eutanazii?

Během civilního procesu s Kevorkianem si obhajoba předvolala svědky z řad těžce nemocných pacientů, kteří si přáli zemřít podobně jako Janet Adkinsová. Mezi svědky byla Sherry Millerová, dvaačtyřicetiletá matka tří dětí, u které roztroušená skleróza postoupila natolik, že je upoutaná na vozík a hýbe jen levou rukou. Popisovala, jak u ní choroba progredovala, jak je teď závislá na stárnoucích rodičích, kteří ji krmí a umývají, jak jí postupně slábne hlas a jak se děsí chvíle, kdy už nebude moc mluvit. Oslovila Kevorkiana, který jí doporučil, ať ještě nehledá konečné řešení, ať pokračuje v léčbě. Sherry říkala, že jí Kevorkian dodal sílu hledat alternativní řešení, protože věděla, že se na něj vždy může obrátit a že jí pomůže. Jelikož jí léčba ani psychoterapie nepomohly, kontaktovala Kevorkiana znovu, ale to už bylo pozdě. Kvůli soudnímu příkazu jí Kevorkian nemohl pomoci. „Měla jsem se zabít sama, než čekat. Teď už sama nemůžu nic udělat. Nemůžu si sehnat žádné prášky, nedostanu se k nim. Neseženu si pistoli. A jak mám někoho požádat, aby mi pomohl se zabít? Je to moje rozhodnutí. Nikoho jiného. A já chci to právo… Vždyť se na mě podívejte! Chci mít právo zemřít a chci, aby se mi dostalo pomoci!“

Co s lidmi jako David Rivlin a Sherry Millerová? Mají právo na pomoc, a jestli ano, kdo jim tu pomoc má poskytnout? Lékař? Hippokratova přísaha hovoří jasně. „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu v této věci nebudu radit.“ Lékař se snaží svým pacientům zajistit dobré zdraví. Dobré zdraví a smrt – nejsou to dvě úplně protikladné věci? Není eutanazie zcela jiné teritorium? Úplně odlišné od pomyslného teritoria poskytování lékařské péče tak jak jí dnes chápeme? Ale pokud si lékaři nevezmou eutanazii na svá bedra, kdo to potom udělá? Komu to svěříme? Filosofům? Úředníkům? Budeme mít úředníky vyškolené v poskytování smrti? Komisi, která žádost prověří, a pak případně vyšle úředníka s Thanatronem k žadateli o smrt? A kdo zaručí, že rozhodování Komise pro smrt bude nepředpojaté? A kdybychom eutanazii schválili, ať už by ji vykonával kdokoliv, můžeme si být naprosto jistí, že lidé se pro eutanazii rozhodnou svobodně bez jakéhokoliv nátlaku? Nemůže se stát, že osamělým lidem bez rodin a přátel, lidem na okraji společnosti bude nenápadně podsouváno, že eutanazie je taky volba?

Byť je případ Janet Adkinsové pětadvacet let starý, otázky, které tehdy vyvolal, jsou aktuální i dnes a právě lékaři budou mít při hledání odpovědí zásadní roli.  A pokud nakonec do svých kompetencí zařadí i poskytování eutanazie, nepochybně to povede ke změně chápání role lékaře.

Jack Kevorkian podle svých slov pomohl zemřít sto třiceti pacientům. V roce 1998 poskytl televizní stanici videonahrávku, na které je zachycen, jak injekcí ukončil život Thomase Youka, který trpěl amyotrofickou laterální sklerózou. Youkova rodina označila Kevorkianův akt za milosrdenství. Během nahrávky Kevorkian vyzývá autority, aby ho obvinily a zastavily jeho konání. Zatímco u předchozích případů učinili poslední krok pacienti sami, tady letální injekci podal Kevorkian. Byl proto obviněn a následně odsouzen za spáchání vraždy 2. stupně. V roce 2007 byl podmínečně propuštěn. Zemřel v roce 2011 v třiaosmdesáti letech.

Jean-Paul Sartre: Zeď

Zeď od Sartra už dlouho byla na mém to-read listu, ale ke knize jsem se dostala až teď. Z hodin literatury na gymplu jsem získala dojem, že půjde o hutné, náročné a ne moc záživné čtivo, ale byla jsem příjemně překvapená – četlo se to dobře a novely Zeď a Mládí vůdce mě vyloženě nadchly.

Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.

První novela, Zeď, je jako rána mezi oči. Asi nejlepší příběh z celého cyklu. Děj je velmi prostý – během španělské občanské války jsou tři muži bez řádného soudního procesu odsouzeni ke smrti zastřelením a v cele čekají na vykonání rozsudku.

Vidím svou mrtvolu; to není nic těžkého, ale vidím ji já, svýma očima. Měl bych pochopit… pochopit, že už nic neuvidím, že už nic neuslyším a že svět se bude točit dál pro ty druhé. Nejsme pro tuhle myšlenku stvoření, Pablo.

Dvě absurdnosti, kolem kterých se novela točí – smrt a nechtěné udání Ramóna Grise. Smrt je nevyhnutelná. Člověk žije s iluzí věčnosti a bude na ní lpět tak dlouho, jak jen to půjde. Ale i přes to, že smrt je neuchopitelná, přijde v samém závěru bytí chvíle, kdy svůj konec musíme nějakým způsobem přijmout. A být v této chvíli ateistou a postavit se ke smrti čelem, to je něco, co vyžaduje nesmírnou odvahu, protože už není kam uhnout. V okamžiku, kdy si Pablo Ibbieta plně uvědomí vlastní smrtelnost, se jeho existence a věci kolem něj pomalu začínají rozplývat.

… jenže mně taky připadalo, že věci vypadají divně; byly matnější, méně hutné než obvykle. Stačilo mi, abych se podíval na lavici, na lampu, na hromadu mouru, a cítil jsem, že zemřu.

Když si pro trojici mužů přijdou vojáci, aby je odvedli na popraviště, poručík řekne Ibbietovi, že musí počkat, že na něj přijde řada později. Vyslýchají ho dva důstojníci, ptají se, kde je Ramón Gris. „Buď ty, nebo on. Zůstaneš naživu, když nám řekneš, kde je.“ I když ví, kde Ramón je, neudá ho.

Ale byl jsem tam, mohl jsem zachránit svou kůži, když prozradím Grise, a odmítal jsem to udělat. Připadalo mi to spíš komické; byla to umíněnost. Říkal jsem si: „Musíš být tvrdohlavý!“ A podivně jsem se rozveselil.

Nakonec se Ibbieta rozhodne, že si z důstojníků vystřelí, řekne, že se Gris schovává na hřbitově. Baví se představou, jak vojáci prohledávají celý hřbitov a zvedají náhrobní kameny, zatímco je Gris v bezpečí u svého bratrance. Jenže jak se ukáže, Gris od bratrance uteče, nechtěl ho ohrozit, a schová se proto na hřbitově, kde ho falangisté najdou a zastřelí…

Všecko se se mnou začalo točit, a když jsem přišel k sobě, seděl jsem na zemi; smál jsem se tak křečovitě, že mi vhrkly do očí slzy.

Novela Místnost má poeovský nádech. Eva se stará o svého duševně nemocného manžela Pierra a sdílí s ním jeho šílenství. I zde se vyskytuje motiv zdi. Zeď odděluje lidi žijící ve „skutečném světě“ a lidi jako je Pierre. Někde mezi stojí Eva.

Normální lidé si ještě myslí, že k nim patřím. Ale nemohla bych s nimi být ani hodinu. Potřebuju žít tady, na druhé straně téhle zdi. Ale tady se zas o mě nestojí.

Evin otec se ji snaží přesvědčit, že Pierrovi bude lépe v ústavu, že už pro něj udělala dost. Eva, i když ji manželovo šílenství stahuje ke dnu (a snad mu už také začíná propadat), odmítá, chce Pierrovi dopřát svobodu, aby mohl prožít svůj život autenticky. Zároveň mu slibuje, že nenechá jeho nemoc zajít tak daleko, aby ztratil svoje lidství. „Dřív tě ale zabiju.“

Hérostratos je příběhem Paula Hilberta, zakomplexovaného muže, který nenávidí lidi a pěstuje si pocit nadřazenosti. Pořídí si revolver, je pro něho symbolem moci (a zjevně i kompenzací jeho impotence), bere si ho kdykoliv jde mezi lidi. „Jednou večer mne napadlo, že bych mohl střílet po lidech.“ Svůj čin si pečlivě naplánuje, zašle 102 francouzským spisovatelům dopis, ve kterém vysvětluje motivaci k činu.

Kdyby nás dělil jen odlišný vkus, neobtěžoval bych Vás. Ale všechno probíhá tak, jako byste Vy byl ve stavu milosti, a já ne. Je mi dovoleno mít nebo nemít rád humra s majonézou, ale když nemám rád lidi, to jsem bídák a není pro mne místa na slunci. Přisvojili si smysl života. Doufám, že rozumíte, co chci říct. Už třiatřicet let narážím na zavřené dveře, na kterých je napsáno: „Sem nevstoupí nikdo, kdo není humanista.“

Svoboda a nesvoboda. Paul Hilbert se může svobodně rozhodnout, že provede svůj čin, ale zároveň je nesvobodný v tom, že si nevybral čas ani místo narození, nevybral si, že bude žít ve společnosti, kde pro něj skutečně není místo.

Hlavním tématem Intimity je volba. Lulu, poněkud frigidní žena se musí rozhodnout mezi svým impotentním obtloustlým manželem Henrim a osvaleným milencem Pierrem. Rozhodnout se nedokáže a selhává tak ve své roli manželky, milenky a kamarádky.

Mládí vůdce je nejdelší a nejkomplexnější novela ve sbírce, popisuje dětství a dospívání Luciena Fleuriera. Zatímco Zeď a Hérostratos jsou jako frontální útok, Mládí vůdce se ke čtenáři plíží nenápadně a táhne s sebou všechny slizké a temné věci z hloubi našeho nevědomí. Celé je to o tom, jak Lucien hledá vlastní identitu. V dětství ji nenachází, ba naopak, vlastní identitu ztrácí – předstírá, že je sirotkem, posléze má pocit, že neexistuje. V období dospívání vyhledává osoby, které jsou autentické, a upíná se k nim. V jednu chvíli experimentuje se surrealismem a má poměr se starším mužem. Lucien se ale děsí toho, jak by byl jako homosexuál přijímán společností, a tak vztah opouští a svoji identitu hledá jinde.

A jednoho krásného rána na vás nastrčí všelijaké nálepky a ty musíte nosit celý život; tak třeba Lucien je velký a světlovlasý, podobá se otci, je jedináček a od včerejška je pederast. Budou o něm říkat: „Fleurier, víte, ten velký blonďák, co mám rád mužské.“ A lidé budou odpovídat: „Aha, ten velký teplouš. Už vím, který to je.“

Od Luciena se očekává, že po otci převezme vedení továrny, že bude vůdcem. Lucien však postrádá vlastnosti nutné k vůdcovství a jejich nedostatek je jedním ze zdrojů jeho komplexů. Když se mu naskytne možnost angažovat se v antisemitském spolku, přijme to, přestože k židům předtím necítil žádnou zášť. Je to prostě jen další pokus o nalezení vlastní identity. V partě přepadne žida a zasadí mu poslední ránu. Je u vytržení z toho, že konečně jednal z nějakého přesvědčení. Na večírku odmítne podat ruku židovi a odchází. Cítí se trapně, říká si, že mu ruku měl podat, a obává se, že ho jeho přátelé budou považovat za sprosťáka. Ale nakonec se mu dostane obdivu, že se nebál jednat podle svých zásad. „Lucien, to jsem já! Někdo, kdo nesnáší židy.“ Na konci příběhu se Lucien zhlíží v zrcadle a hledá v něm obraz člověka, kterým se dle svého mínění právě stal – člověka autentického, člověka stvořeného k tomu, aby vedl ostatní.

Zrcadlo mu však vrátilo jen obraz hezkého dychtivého obličejíku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě: „Dám si narůst knír,“ rozhodl se.

Je paradoxem, že se Lucien ve svém hledání identity stal někým, kým vlastně vůbec není. Lucien je přelétavý, neustále zasněný, přemýšlí o sobě, analyzuje se a najednou, z touhy někam patřit, něco znamenat, se přimkne k ideologii, nasadí si ji jako brnění, hrdě na ni ukazuje a vykřikuje „Pohleďte na moji identitu, to jsem já!“

Mládí vůdce je aktuální i dnes. Je varováním, že vlastní identita by nikdy neměla vzejít z ideologie.

Rande se Shakespearem

Dnes se mi přihodila jedna věc, maličkost, která pozvedla moji konstantně mizernou náladu. Něco jsem zařizovala a zbylo mi trochu času, tak jsem nazdařbůh vešla do nového knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Zálibně jsem si prohlížela regály s klasickou literaturou a přemýšlela, které knížky si odnesu domů, když za jednu chtějí pouhých 83 korun českých. (Volba nakonec padla na Dubliňany od Joyce, Paní Dallowayovou od Woolfové a Tajnou zahradu od Hodgsonové-Burnettové.) U pokladny jsem paní prodavačce pochválila výběr i ceny, a pak mi zrak sklouzl doleva, k policím s lékařskou literaturou. Byla jsem jak dítě v hračkářství. Víte, jak jsou ty zahraniční učebnice úžasné? Naštěstí jsem s sebou neměla moc velký obnos, ale to mě neodradilo od toho, abych si naplánovala, které bichle si koupím (určitě tu monstrózní internu se čtyřmi tisíci stránek).

No a uprostřed mého obdivného óchání se paní zeptala, jestli bych neměla, když jsem fanda do klasické literatury, zájem o vstupenku na přednášku prof. Hilského. No to si pište, že bych zájem měla! Pravda, se Shakespearem si zrovna netykám, ale práci prof. Hilského upřímně obdivuji. Tak jsem se zapsala na seznam účastníků a najednou koukám, že nad mým jménem je povědomým rukopisem cosi načmáráno. Ha, můj třídní z gymplu! Takový „roztržitý profesor“, povídala paní. Svět je malej. A naše město, to je jen větší vesnice.

Sice jsem si, věrna své pesimistické nátuře, říkala, že mi do toho jako na potvoru vleze nějaká přednáška ve škole, vždyť jsem si rozvrh zaplácala spoustou volitelných předmětů, ale ukázalo se, že ono odpoledne je můj diář křišťálově čistý, a nic tedy nebrání tomu, abych se šla humanitně vzdělávat. Třikrát hurá, bude rande se Shakespearem.

Ota Pavel: Zlatí úhoři

Během zkouškového jsem několikrát pocítila nutkání škrtnout sirkou a podpálit své učebnice patologie. Díky těmto pyromanským touhám jsem si vzpomněla na nebohého Otu Pavla, který v roce 1964 v Innsbrucku taky podpaloval, i když to zrovna nebyly učebnice patologie… Trochu jsem se zastyděla, když mi došlo, že jsem od tohoto úžasně talentovaného vypravěče se smutným osudem vlastně nic nečetla, a tak jsem si řekla, že to po zkouškovém napravím.

Zlatí úhoři jsou posmrtně vydaným výborem povídek, které zachycují autorovo dětství, počátek jeho lásky k rybaření, období 2. světové války, poválečné období, nástup komunismu a pak už dospělého Otu Pavla, kterak se vrací do kraje svého mladí. Celá knížka je prosycena rybami a řekami, laskavým humorem a v řádcích je ukryta nadmíru neobyčejná postava Lea Poppera, tatínka Oty Pavla. Ač jsem zavilý suchozemec a za jedinou poživatelnou rybu jsem dlouhá léta považovala rybí prsty kapitána Igla, tak Ota Pavel mě okouzlil natolik, že jsem zasněně vzpomínala na své letmé zkušenosti s rybařením – totiž ještě jako malý špunt jsem se byla s taťkou podívat na výlov rybníka. Sice si z celé té události pamatuji jen, že mi byla zima a že jsem pak onemocněla, ale i tak to bylo hezké. No a vrcholný zážitek mé rybářské kariéry přišel, když jsem u babičky na chalupě koukala na starší kluky, jak loví ryby z něčeho, čemu se pro nedostatek vhodnějších slov přezdívalo rybníček, a mně se dostalo té výsady, že jsem mohla přenést macatého kapříka do nějaké kádě. Ale zpět k povídkám.

Vedle ryze rybářských povídek jako „Pod Šímovic skálou“, kde Ota Pavel tak zručně kouzlí se slovy, že se čtenáři začne zdát, že slyší šumění řeky, ve které rejdí parmy, má svůj prostor i povedený tatínek se svými eskapádami. V povídce „Ve službách Švédska“ se dozvídáme o výjimečném obchodním talentu Lea Poppera, který byl schopný prodat ledničku i ve vesnici, kde neměli zavedenou elektřinu, a o tom, jak se zamiloval do krásné Irmy, ženy generálního ředitele firmy Elektrolux.

Jak se ale doba mění, tak i povídky získávají nový, pochmurný ráz. Nejde nezmínit „Smrt krásných srnců“, kdy jsou bráškové Oty, Hugo a Jirka, povoláni do koncentráku, a tatínek Leo jede na kole na Křivoklát pro ryby, aby se kluci pořádně najedli a koncentrák přečkali.

Tatínek šlapal ještě za noci přes Žehrovice a Lány, na cestu mu svítily hvězdy jiné než ta v kapse, na níž stálo JUDE. Na silnici v Lánech před hřbitovem zastavil na pár vteřin, smekl čepici a pozdravil tak pana Masaryka. Myslel pak na všechno možný, i na to, jak je svět zamotanej a podělanej, že před časem tu jel jako pán ve svém americkém buicku a teď se tu plouží podél škarpy na rozvrzaném kole jako chudej žid.

Jenže ryby neberou, a tak se zoufalý tatínek rozhodne ulovit srnce, i když ví, že pokud ho nachytají, tak se domů živý nedostane. Lov se povede a už se srncem v batohu se vrací domů.

Vyšlapal kopec a jel serpentinami dolů do městečka Křivoklátu. V městečku se to hemžilo Němci. Ztratil nervy a chtěl od kola utéci, jedna paní mu však povídala:
„Pane, máte všechno od krve.“
Tahle česká paní, kterou neznal jménem, ho vzala domů, s mužem mu srnce přebalili, uvařili mu kafe, aby se posilnil na cestu, a fleky na kabátě mu zatím vyprala. A potom už můj povedený tatínek frčel dál a byl už nějaký klidný, protože po tom, co prožil v křivoklátských lesích a teď, věděl, že má dnes a také zítra kliku a že se nic nestane.

„Smrt krásných srnců“ je jeden z malých velkých příběhů druhé světové války, kdy se člověk musí obdivovat neskutečné troufalosti a odvaze Lea Poppera a laskavosti lidí, kteří nezištně pomohli cizímu člověku, ačkoli věděli, že se sami vystavují nebezpečí. Asi nejlepší povídka v knížce.

Povídky z poválečného období mají hořkosladkou příchuť. Celá rodina kromě Oty, který byl tehdy ještě příliš mladý, vstoupila do komunistické strany. Zpočátku byli plni nadějí, zvlášť tatínek, který komunismus nadšeně propagoval, ale počáteční opojení brzy vyprchalo a zbyla jen šedá realita. V povídce „Běh Prahou“ uspořádá tatínek běh skrz Prahu, který má „předpovídat“ výsledky voleb. Svým třem synům a jednomu chlapci přidělí čísla politických stran, Ota běží za Národní socialisty a má doběhnout poslední.

Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornosti, komunisti tleskali, národní socialisti maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti.

Běh pokračuje přes Václavák, kde mají národní socialisti svůj stan. Ti poznají, o co se jedná, a drzou agitaci si nenechají líbit. Vrhnou se za Otou a pořádně ho zmydlí.

Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme.

Zrady a vraždy přišly. Po politickém procesu s Rudolfem Slánským přestal Otův tatínek být komunistou a stal se zase židem. Tahle povídka a „Prase nebude“, která se také strefuje do komunistického režimu, vyšly ze zřejmých důvodů až v roce 1991.

Povídky Oty Pavla jsou někdy smutné, jindy veselé, ale vždy krásné a přímočaré. Nepamatuji knížku, která by se četla tak lehce jako „Zlatí úhoři“. Ota Pavel byl malou hvězdou na českém literárním nebi. Škoda, ohromná škoda, že jeho záře vyhasla tak brzy.

Orlando

Neobyčejně kouzelný snímek z roku 1992 od režisérky Sally Potterové na motivy stejnojmenného románu Virginie Woolfové. V hlavní roli podává úžasný výkon Tilda Swintonová.

Orlando je mladý anglický šlechtic. Osamělý, s duší básníka.

O jeho pohlaví nemůže být pochyb, navzdory jistým ženským rysům, o něž muži této doby usilují. A nemůže být pochyb o jeho výchově – dobrá strava, vzdělání, chůva, osamělost a izolace. A protože tohle je Anglie, Orlandovi je souzeno mít svůj portrét na zdi a své jméno zapsané v dějepisných knihách. Ale když přišel na svět, toužil po něčem jiném. Ač jeho jméno znamenalo majetek a moc, Orlando netoužil po výsadách, nýbrž po společnosti.

Orlando zaujme královnu Alžbětu I., která jemu a jeho potomkům věnuje honosné sídlo pod jednou podmínkou – „Nesmíš uvadnout, nesmíš zchřadnout, nesmíš zestárnout.“ A skutečně. Orlando nestárne, proplouvá dekádami nepoznamenaný zubem času, stále si uchovává své skvostné mládí. Zažije lásku, zklamání, píše básně, cestuje na východ jako velvyslanec anglického krále…, jednoho dne ale upadne do spánku a probudí se jako žena.

Proč je Orlando žena? Protože jako muž nenaplnila podstatu svého bytí? Záleží na tom vůbec, že je Orlando žena? Orlando svoji metamorfózu přijme, protože je „Stejný člověk, žádný rozdíl. Jen jiné pohlaví,“ ale společnost její názor nesdílí, a ona se musí přizpůsobit svému okolí a pociťuje, jaké to je, být „jen“ ženou. Něco z onoho přizpůsobování se je vidět v nádherné scéně, kdy se Orlando v široké krinolíně prochází po chodbě, neobratně se vyhýbá nábytku a každou chvíli o něco zavadí.

I jako žena Orlando odolává působení času. Hrozí jí ztráta majetku, zamiluje se do mladého Američana, otěhotní a nakonec se přes rozbouřená válečná období dopotácí do současné doby, kde najde to, po čem celý život toužila. „Nejsem smutná. Jsem šťastná.“

Ohromný soundtrack, překrásné záběry, tajemná atmosféra, jemný humor… I když si nejsem docela jistá, o čem to vlastně bylo (snad mi všechno bude jasnější po přečtení románu Virginie Woolfové, který teď docela urputně sháním), tak se tento poetický snímek zařadí vysoko v žebříčku mých oblíbených filmů. Určitě stojí za zhlédnutí!