Mechanický pomeranč a Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Mechanický pomeranč

Donedávna jsem neviděla žádný Kubrickův film a to si žádalo nápravu. No a protože se mi líbil Burgessův román, moje volba padla na Mechanický pomeranč.

Alex je mladistvý delikvent, má rád Beethovena a po večerech se se svými frendíky oddává ultranásilí. Dlouho uniká spravedlnosti, jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu (tady spíš plus-mlíko), až se ucho utrhne, a Alex skončí ve vězení, kde ovšem nemíní zůstat a s vidinou brzkého propuštění na svobodu se dostane do programu doktora Ludovica, který slibuje, že i po krátké terapii změní ty nejhorší vyvrhele na poslušné občany neschopné jakéhokoli násilí. Léčba zafunguje, Alex je propuštěn, ale jsou tu vedlejší účinky – společně s násilím vyvolává v Alexovi pocity odporu i hudba božského Ludwiga van.

Alex už není hrozbou pro společnost, ale byl zbaven práva morální volby mezi dobrem a zlem, stala se z něj polovičatá, duševně vykastrovaná osobnost. Souhrou okolností se dostane do rukou protivládních aktivistů, kteří Alexe chtějí využít (a jeden z nich, spisovatel, má osobní důvody pro to, aby Alexe nejen využil, ale i zničil). Donutí ho poslouchat Beethovena, až Alex neunese děsivé pocity, které v něm jeho milovaného Ludwiga vyvolává, a vrhne se z okna. S těžkými poraněními skok přežije, jeho případ je zmedializován a proti metodě doktora Ludovica se zvedne vlna veřejné nevole. Vláda nabídne Alexovi odškodnění a příslib dobrého pracovního místa, jestliže s nimi bude spolupracovat. Alex přijímá a zjišťuje, že může znovu poslouchat božského Ludwiga van…

Oproti knize je ve filmu jedna dost zásadní změna – Kubrick vynechal závěr knihy, kde Alex dospěl a upustil od svých starých zvyků. Prý v tom nebyl úmysl. Kubrick film točil podle americké verze románu, kde vydavatel poslední kapitolu knihy vynechal. Další odlišnosti od knihy nejsou nijak zásadní.

Jestli bych měla na filmu něco vypíchnout, tak vedle výborných hereckých výkonů a vizuální stylizace je to hudba. Vynikající práce skladatelky Wendy Carlos (tehdy ještě Walter Carlos)! Beethovena samozřejmě netřeba komentovat. A „Singin‘ in the Rain“ už nikdy nebude to, co předtím.

Zajímavé je, že Burgess nebyl s filmem tak docela spokojený, zdálo se mu, že glorifikuje násilí a sex na úkor hlavního tématu – jestli bylo oprávněné „napravit“ Alexe v zájmu společnosti. Otázka za milion, že? Můj názor je, že něco takového je možná ospravedlnitelné, ale oprávněné rozhodně ne. A ta glorifikace násilí a sexu? Jistě, film je dost explicitní, ale upřímně řečeno, já už jsem natolik zkažená GoT, Hannibalem a podobnými věcmi, že mi ty scény ultranásilí nijak zvlášť nevadily. Každopádně ve Velké Británii došlo k několika násilnostem, kdy se agresoři filmem inspirovali, a to byl asi hlavní důvod, proč Mechanický pomeranč v Británii stáhli z distribuce a po dlouhých 27 let byl snímek těžko k mání.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Předchozí spokojenost s Kubrickem, Peter Sellers, zajímavý název filmu… A tak mám na ČSFD další zářez.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je geniální film z roku 1964, břitká satira, která si bere na paškál jaderné zbrojení během studené války.

Brigádní generál Jack D. Ripper chce skoncovat se Sovětským svazem, a tak aniž by dostal rozkaz shora, nařídí zahájení plánu R – svržení vodíkových bomb na strategická místa v SSSR. Když se prezident a nejvyšší představitelé USA dozvědí, co se stalo, snaží se okamžitě zjednat nápravu, ale to není tak jednoduché, jelikož Ripper se zabarikádoval na základně a nařídil svým mužům, aby stříleli na vše, co se přiblíží na 200 metrů k hranicím základny, a pak jen on zná kód, pomocí kterého může letadlový útok odvolat. Není zbytí a prezident Merkin Muffley musí volat přiopilému ruskému premiérovi, že na Sovětský svaz nedopatřením letí 34 letadel s vodíkovými bombami. Situace se ještě víc zkomplikuje, když ruský velvyslanec oznámí, že Rusové v tajnosti sestavili Zbraň posledního soudu, která se automaticky aktivuje při nepřátelském jaderném útoku a povede ke zkáze lidstva.

Každá věta je diamant vybroušený k dokonalosti, postavy chrlí jednu nezapomenutelnou hlášku za druhou – jen tak namátkou, když se rtuťovitý generál Buck Turgidson (taky fantastická postava) pere s ruským velvyslancem, prezident je okřikne „Gentlemen, you can’t fight in here! This is the War Room!“ Nebo monolog Rippera, že komunisti užívají fluoridaci pitné vody k tomu, aby otrávili „vzácné tělesné tekutiny“ Američanů. Rodeo na vodíkové bombě, nápis „Peace is our profession“ na Ripperově základně, výkřik „Nesmíme připustit závody v zabírání důlních šachet!“, snaha kapitána Mandrakea dovolat se prezidentovi… Teď je jednoduché řezat se smíchy při sledování tohoto skvostu a kroutit hlavou nad šílenou absurditou jaderného zbrojení, ale v době uvedení filmu musel divákům běhat mráz po zádech.

Film zdobí skvělé herecké výkony a Peter Sellers je…, no Peter Sellers. Předvádí neuvěřitelné věci. Když jako Dr. Divnoláska (skopčák jak vyšitý) v závěru vstane z vozíku a zvolá „Mein Führer, I can walk!“, tak je to skvělá alegorie toho, že USA a SSSR padly a nastává čas pro nový režim, postavený na idejích, které daly vzniknout Třetí říši. Ale ta úžasná scéna byla Sellersova improvizace! Slova nestačí, to se musí vidět. Dost možná můj nový nejoblíbenější film.

Několik plků

Můj blog se objevil ve vodách internetu před dvěma lety. Za ty dva roky jsem napsala 0,79 článku měsíčně, a když vezmu v potaz cenu hostingu a domény, tak každý článek mě stál cca 53 korun. Ze statistiky je patrné, že jako bloggerka nestojím ani za zlámanou grešli. Ale i tak kdesi v hloubi duše chovám naději, že překonám svoji lenost, že mě políbí múza (klidně i múzák!), nebo tak něco, a proto jsem dopřála blogu další rok života. Asi jen oddaluji nevyhnutelný konec, ale čert to vem. Pro teď jen dvě zajímavá videa:


Larry Wachowski je žena, Lana Wachowski. To už se nějaký pátek ví, ale až nedávno jsem objevila video, kde Lana přebírá cenu od HRC a má k tomu naprosto úžasný projev. Vtipně a velice dojemně hovoří o tom, jak se musela vyrovnat s pocity, že je jiná, že nepatří mezi ostatní, a ve světle jejího projevu dostává film Atlas mraků (geniální počin, mimochodem) mnohem jasnější obrysy.


Tohle je z podobného soudku. Jde o „divadelní hru“, která je vlastně přepisem soudního procesu, kdy dva homosexuální páry napadly dodatek ke kalifornské ústavě, jenž homosexuálním párům odebral právo na manželství.

Co Zuzana ztratila?

Kdysi dávno jsem přelouskala pár dílů Letopisů Narnie (byť v nesprávném pořadí) a zaškatulkovala je jako „lacinou černoprdelnickou fantasy“. Mnohastránkový paperback si mě našel o několik let později v Levných knihách a já jsem si navzdory předsudkům svatou knihu odnesla domů. Člověk ve dvanácti bývá leckým, třeba zbytečně přemoudřelým dítětem. Proto ti černoprdelníci.

Zcela jistě je to zbytečné, přesto ale ve stručnosti nastíním děj Letopisů Narnie. Narnie je malá kouzelná země, jejímž stvořitelem je Aslan, mohutný mluvící lev. Do Narnie několikrát zavítají sourozenci Pevensieovi a jejich bratranec Eustace s kamarádkou Jill. Porazí Bílou čarodějnici, nastolí vládu právoplatného krále, plaví se na konec světa – zkrátka vykonají spoustu hrdinských skutků, ale nakonec se vždy vrátí do Anglie.

Aslan je Bůh a Bůh je Aslan. Když Aslan oznámí dětem, že brána do Narnie se pro ně navždy zavřela, Lucinka Pevensieová začne vzlykat:

„Jde o tebe. Tebe tam už nepotkáme. A jak budeme žít, když tě už neuvidíme?“
„Ale vy se mnou setkáte, moje milá,“ odpověděl Aslan.
„Jsi – jste tam také, pane?“ zeptal se Edmund.
„Ano, jsem,“ kývl Aslan. „Ale mám tam jiné jméno. Musíte se naučit znát mě pod mým tamním jménem. To byl hlavní důvod, proč jste přišli do Narnie: protože jste mě tady trochu poznali, budete mě teď lépe znát i doma.“

V závěrečném příběhu, Poslední bitvě, se ukáže, že Narnie byla jen Platónským stínem pravé Narnie, Aslanovy země, Božího ráje. V pravé Narnii se čtenář opět setká se svými hrdiny, jen Zuzana Pevensieová chybí. Petr říká, že Zuzana „už není přítelkyní Narnie.“ Zapomněla na Narnii, myslí si, že všechna dobrodružství byla jen dětskými hrami doma v Anglii. „Zuzana!“ ušklíbla se Jill. „Ta už se nezajímá o nic než punčochy a rtěnky a pozvání do společnosti. Odjakživa se nemohla dočkat, až bude dospělá.“ Lady Polly přitakává: „Celé roky ve škole promarnila tím, že si přála být taková, jaká je teď, a zbytek života promarní tím, že se bude pokoušet v tom věku zůstat.“

Skrze různé náznaky, kterých se mu dostane na posledních stránkách, čtenář vytuší, že Petr, Edmund, Lucinka, Eustace, Jill, Digory a Polly zahynuli při vlakovém neštěstí a Aslan je povolal do ráje. A co se stalo se Zuzanou? Měla být ztrátou rodiny potrestána? Dočká se spásy? To jsou otázky, které zvlášť mezi věřícími čtenáři vzbuzují zajímavé diskuse. Do debaty přispěli i mnozí literáti, známá je bizarní povídka Neila Gaimana The Problem of Susan, kde stará profesorka literatury, možná samotná Zuzana, poskytuje rozhovor mladé novinářce Grétě. Profesorka Hastingsová ztratila celou rodinu při železniční nehodě a to Grétu přivede k jejím oblíbeným dětským knihám a Zuzaně, o které si myslí, že musela provést něco strašného, jinak by jí nebyl odepřen přístup do ráje, zatímco všichni její blízcí stoupají výš a dál, do světa kouzel, vodopádů a radostí. Snad když bude Zuzana litovat nedostatku víry a Evina hříchu, možná se dočká odpuštění. Profesorka vypráví o svém životě po tragédii, a jak musela identifikovat těla.

„Pamatuji si, jak jsem se na ně dívala a myslela si „Co když se pletu a nakonec to není on?“ U mladšího bratra byla hlava oddělena od těla, víte. Bůh, co by mě potrestal za nošení nylonek a navštěvování večírků tím, že jsem musela projít školní jídelnou, mezi mouchami, abych identifikovala Eda, no… možná se baví až moc, nemyslíte? Jako kočka, když z chycené myši vydoluje tu poslední unci potěšení. Nebo gram potěšení, jak se teď asi říká. Já… nevím.“

J. K. Rowlingová obviňuje C. S. Lewise ze sexismu. „V jednom okamžiku je Zuzaně, té starší dívce, zapovězena Narnie, protože se začne zajímat o rtěnku. Víru ztratí prakticky proto, že našla sex. S tím mám dost velký problém.“ Nakonec je jedno, jestli byl Lewis sexista, nebo jestli závěr Letopisů jednoduše odflákl. Ale právě neukončený příběh Zuzany, který působí jako pěst na oko a budí tolik vášní (například tady), mě zvláštním způsobem zaujal a dovedl až k absurdně abstraktní otázce. Pokud se oprostím od víry v Boha, od veškeré náboženské symboliky a religionismu, kterými Letopisy doslova překypují, a Narnie bude jen a pouze pohádkovou zemí a Aslan nebude ničím jiným než moudrým mluvícím lvem, tak co Zuzana ztratila? Kus dítěte, který v sobě mnozí nesou dlouho do dospělosti? Přijala materialismus a opustila duchovní život?

Co Zuzana ztratila? Co někteří ztratili?

I. A. Gončarov: Oblomov

Kam na ty klamné a zjednodušené představy chodím. Román jsem v duchu onálepkovala jako komedii o povalečském šlechtici, co jen žvaní a radí lidem, co a jak by měli dělat. Tak předně, přestože příběh Oblomova obsahuje četné komické vložky (zvlášť první část knihy je v tomto ohledu dokonalá), nejedná se o komedii, nýbrž drama o člověku bez cíle, který se za celý svůj líně plynoucí život jen jednou vzchopil a odhodil svůj chalát a to tehdy, když se zamiloval do půvabné Olgy Iljinské.

Během prvních sto čtyřiceti stran Oblomov neopustí svoji postel. „Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člověk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je unaven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl jeho normální stav.“ Ani návštěvy nedonutí Oblomova vstát, dál se válí v posteli zahalen do chalátu, dlouhého pohodlného pláště, který střihem plně odráží osobnost nositele.  Ilja Iljič zůstává doma, neobědvá mimo dům, nechodí na večerní návštěvy „protože na ně si musel oblékat frak a denně se holit.“

Kde je původ Oblomovova chování, jeho netečnosti? Odpověď dostaneme v kapitole Oblomovův sen, ve které Gončarov popisuje Oblomovovo dětství v Oblomovce, malebné vesničce, kde největší vzrušení způsobilo, když Oblomovův otec dostal dopis. Celá vesnice o této události mluví a strachuje se, jaká zlá zpráva by mohla být obsahem dopisu. „Dej pokoj, nerozpečeťuj to, Iljo Ivanyči,“ bojácně ho zarazila manželka, „kdopak ví, jaké psaní to je! Třebas je to něco hrozného, nějaké neštěstí. Vždyť víš, jak jsou lidé dneska divní! Máš na to dost času zítra nebo pozítří, však ono ti to neuteče.“ Nakonec po čtyřech dnech napětí dopis otevřou a zjistí, že je známý žádá o recept na pivo. Třebaže si neustále opakují, že musí poslat odpověď, uplyne čtrnáct dní, uplynou svátky, a když se konečně pustí do psaní, shledají, že poštovní známka je příliš drahá a že s dopisem bude lepší počkat.

Rodičovská výchova, ochranitelské služebnictvo, ospalý duch Oblomovky, to vše způsobí, že Ilja Iljič postupně ztratí i tu trochu životní síly, kterou byl obdařen, líně se položí do vln času a nechá se bezcílně unášet. Léta sní o tom, že se z Petrohradu vrátí zpět do Oblomovky na svůj chátrající statek, opraví ho, postaví nový dům, ožení se a bude řídit prosperující hospodářství. Jenom musí dokončit plán, ale to vyžaduje, aby vstal z postele a přenesl se ze svého snění do reality, a tak Oblomov raději zůstává v zajetí své obraznosti.

Z postele Oblomov vstane až o půl páté, kdy ho navštíví Andrej Štolc, přítel ze studií. Štolc je naprostý protiklad Oblomova. Zarputilý, pracovitý, neustále v pohybu. „Práce je forma i obsah, živel a cíl života, aspoň mého života.“ Vyčítá Oblomovovi jeho nečinnost, snaží se ho přimět, aby dal do pořádku své záležitosti v Oblomovce a na čas vyrazil do ciziny. Během rozhovoru Oblomov přesvědčuje Štolce, že jeho představa pohodlného života v Oblomovce je ideálem a životní normou. „Poslali bychom povoz se samovarem a s dezertem do březového háje nebo třeba na posekanou louku, rozestřeli bychom mezi kupkami koberce a šťastně bychom tam pobyli až do studené polévky a bifteku.“ Oblomov básní o pozemském ráji, kde není místo pro těžkosti, kde je každý den naplněn odpočinkem, dobrým jídlem, zábavou a rozhovory. „To je…,“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.

Štolc nakonec vtáhne Oblomova do svého života, dostane ho do společnosti a Ilja Iljič se seznámí s mladičkou Olgou Iljinskou. Štolc před odjezdem do ciziny poprosí Olgu, aby dala na Oblomova pozor, aby ho nenechala upadnout do letargie. Olga je bystrá, velmi živelná, zvídavá a šíří kolem sebe bezstarostnost, pocit pohody. Svého úkolu se plně zhostí, vidí v Oblomovovi muže, kterým by mohl být, domnívá se, že je v její síle Oblomova změnit. Pichlavými poznámkami a ženskými zbraněmi, které si pomalu osvojuje, se snaží Oblomova přimět k duševní a tělesné aktivitě. Bylo by přehnané tvrdit, že děj nabírá spád, ale na okamžik se přece jenom vymaní ze svého ospalého tempa. Oblomov se dvakrát přestěhuje, navštěvuje divadlo, operu, dvoří se Olze, nadbíhá vdově Pšenycinové, zaplete se s podvodníky, ale veškeré vzrušení brzy pomine a Oblomov nakonec upadne zpět do starých kolejí.

Zbytek života stráví na Vyborské Straně, kde se vdova Pšenycinová stará o jeho blaho, a Ilja Iljič pomalu spěje ke svému neodvratnému konci. Zpočátku pociťuje lítost, že se nenaplnil jeho sen o životě v Oblomovce, ale nakonec usoudí, že je spokojený, že došel nejdál, kam to šlo.

„Když pozoroval svůj denní život, když se do něho vmýšlel a stále víc mu zvykal, dospěl konečné k přesvědčení, že nemá dál kam jít ani co hledat a že ideál jeho života je splněn, ač bez poezie a bez té záře, kterou mu kdysi obraznost zdobila panský, velkorysý a bezstarostný běh života v rodné vesnici mezi rolníky a čeledí.
Pohlížel na svůj nynější život jako na pokračování starého oblomovského bytí, jenže s jinými místními a zčásti i časovými zvláštnostmi. I zde se mu dařilo jako v Oblomovce lacino unikat životu, usmlouvat s životem nerušený klid a zajistit si jej.“

Jak jsem napsala na začátku, Oblomov rozhodně není komedie, naopak je to jedna z nejsmutnějších knih, co jsem kdy četla. První část v sobě má komický podtón, obzvlášť při sledování Oblomovova, jak dohaduje se sluhou Zacharem. Čtenáře ale přesto zamrazí, když sleduje Oblomovovy výmluvy, proč něco nemůže udělat, proč někam nemůže jet. Gončarov je totiž vynikající pozorovatel a skvěle popisuje, jak někdy bez jakéhokoli důvodu oddalujeme banální věci.

Zaslouží si Oblomov pro svoji zbytečnost naše opovržení? Je neskutečně pasivní, útrpně přijímá svůj osud, věří, že mu při narození bylo souzeno, aby život prožil takto. Přesto jako všichni ostatní měl možnost volby a vždy zvolil jednodušší cestu a chladně opustil vše milé, co leželo na trnitějších stezkách. „Poznal jsem mnoho lidí s ušlechtilými vlastnostmi, ale nikdy jsem se nesetkal s čistším, jasnějším a prostším srdcem; mnoho lidí jsem měl rád, ale nikoho tak hluboce a vřele jako Oblomova. Kdo ho jednou poznal, nemůže ho přestat mít rád,“ říká Štolc, jenž považuje Oblomova za věrného a čestného. Ale sahá Oblomovova věrnost dále než jeho ochota snášet nepříjemnosti? Na misce vah měl vztah s Olgou a svůj pohodlný život. Nechtěl Olze způsobit zármutek, ale ani si nedokázal oprostit od své oblomovštiny, a tak misky byly vyvážené a jejich vztah se dostal do situace, kterou Olga, která je stejně jako Štolc Oblomovovým opakem, nepřijala. Zaslouží si tedy Oblomov naše opovržení? Nevím. Ale domnívám se, že Oblomovova existence měla smysl. Olga díky jejich vztahu duševně vyspěla a vdovu Pšenycinovou (další případ „zbytečného člověka“) učinil šťastnou.

Než tuto recenzi ukončím, zmíním několik věcí, na které jsem při narazila při hledání informací o Gončarovovi. Oblomovka má zjevně předobraz ve městě Simbirsk (dnes Uljanovsk), kde Gončarov vyrůstal. Když Simbirsk navštívil Lermontov, prohlásil, že město „je ztělesněním spánku a lenosti“ a že „i Volha zde proudila pomaleji a jemněji“. Ale život Gončarova se v románu odráží i jinak. V korespondenci s Dostojevským přiznává, že nerozumí a nechce rozumět „současné realitě“. „Ideály a věci, jež jsem si během života zamiloval, jsou mi drahé a chtěl bych strávit těch několik let, co mi zbývá, v jejich společnosti (…).“ Oblomov žije v zajetí ideálů a představ, horečnatě plynoucí život okolo něj mu není po chuti a v bezpečí svého bytu si lebedí v oblomovštině. Vladimír Korolenko píše, že „Gončarov samozřejmě oblomovštinu v duchu odmítal, ale někde uvnitř ji hluboce a nekontrolovatelně zbožňoval.“ O Gončarovovi bylo také známo, že v pozdějších letech stranil lidí, zvlášť poté, co obvinil svého přítele Turgeněva z plagiátorství.

Román je napsán nádherným jazykem, u některých slovních obratů jsem hlasitě pomlaskávala. Na svoji dobu bylo asi pozoruhodné napsat knihu o hrdinovi, který povětšinu času nedělá vůbec nic, ale Gončarovův výsledek je fenomenální. Pokud jde o mě, tak si svou recenzí nejsem příliš jistá, protože přece jenom jsem román četla poprvé a je dost možné, že po dalším přečtení bude můj názor stát na pevnějších základech.

(Ne)čtení

Kdysi jsem hodně četla. Nespoutaná čtenářka. Teď čtu zatraceně málo. Dost to souvisí s tím, že většinu času brejlím do tlustých učebnic, pak je jakýkoliv složitější text nad moje síly. Není to omluva, prostě se nechci namáhat, vydávám jen tu nejnutnější energii. Takový studijní bazální metabolismus. Ale na to, jak mizerná čtenářka momentálně jsem, nové knihy nakupuji velmi často, téměř výhradně ve svém oblíbeném knihkupectví Kosmas. Je to útulné místo přecpané knížkami, žádný hangár se stylově rozmístěnými regály. Pokaždé když jdu kolem, jakási neviditelná síla mě protáhne dveřmi a za půl hodiny jsem venku o nějakou tu stovku chudší, ale s knížkou v ruce. Naposledy to byla Smrt na úvěr od Célina. Přiřadila se k hromadě nepřečtených knížek, které jen čekají, až si jich někdo všimne. Den nepřečtených knih. Já bych potřebovala Půlrok nepřečtených knih.

Čtu málo. Ale chystám se to změnit. Do dvou dnů (ehm, tak ne) tady bude recenze románu Oblomov, do konce září napíšu minimálně o třech knížkách. Protože, u všech čertů, nečíst je zločin.