Jean-Paul Sartre: Zeď

Zeď od Sartra už dlouho byla na mém to-read listu, ale ke knize jsem se dostala až teď. Z hodin literatury na gymplu jsem získala dojem, že půjde o hutné, náročné a ne moc záživné čtivo, ale byla jsem příjemně překvapená – četlo se to dobře a novely Zeď a Mládí vůdce mě vyloženě nadchly.

Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.

První novela, Zeď, je jako rána mezi oči. Asi nejlepší příběh z celého cyklu. Děj je velmi prostý – během španělské občanské války jsou tři muži bez řádného soudního procesu odsouzeni ke smrti zastřelením a v cele čekají na vykonání rozsudku.

Vidím svou mrtvolu; to není nic těžkého, ale vidím ji já, svýma očima. Měl bych pochopit… pochopit, že už nic neuvidím, že už nic neuslyším a že svět se bude točit dál pro ty druhé. Nejsme pro tuhle myšlenku stvoření, Pablo.

Dvě absurdnosti, kolem kterých se novela točí – smrt a nechtěné udání Ramóna Grise. Smrt je nevyhnutelná. Člověk žije s iluzí věčnosti a bude na ní lpět tak dlouho, jak jen to půjde. Ale i přes to, že smrt je neuchopitelná, přijde v samém závěru bytí chvíle, kdy svůj konec musíme nějakým způsobem přijmout. A být v této chvíli ateistou a postavit se ke smrti čelem, to je něco, co vyžaduje nesmírnou odvahu, protože už není kam uhnout. V okamžiku, kdy si Pablo Ibbieta plně uvědomí vlastní smrtelnost, se jeho existence a věci kolem něj pomalu začínají rozplývat.

… jenže mně taky připadalo, že věci vypadají divně; byly matnější, méně hutné než obvykle. Stačilo mi, abych se podíval na lavici, na lampu, na hromadu mouru, a cítil jsem, že zemřu.

Když si pro trojici mužů přijdou vojáci, aby je odvedli na popraviště, poručík řekne Ibbietovi, že musí počkat, že na něj přijde řada později. Vyslýchají ho dva důstojníci, ptají se, kde je Ramón Gris. „Buď ty, nebo on. Zůstaneš naživu, když nám řekneš, kde je.“ I když ví, kde Ramón je, neudá ho.

Ale byl jsem tam, mohl jsem zachránit svou kůži, když prozradím Grise, a odmítal jsem to udělat. Připadalo mi to spíš komické; byla to umíněnost. Říkal jsem si: „Musíš být tvrdohlavý!“ A podivně jsem se rozveselil.

Nakonec se Ibbieta rozhodne, že si z důstojníků vystřelí, řekne, že se Gris schovává na hřbitově. Baví se představou, jak vojáci prohledávají celý hřbitov a zvedají náhrobní kameny, zatímco je Gris v bezpečí u svého bratrance. Jenže jak se ukáže, Gris od bratrance uteče, nechtěl ho ohrozit, a schová se proto na hřbitově, kde ho falangisté najdou a zastřelí…

Všecko se se mnou začalo točit, a když jsem přišel k sobě, seděl jsem na zemi; smál jsem se tak křečovitě, že mi vhrkly do očí slzy.

Novela Místnost má poeovský nádech. Eva se stará o svého duševně nemocného manžela Pierra a sdílí s ním jeho šílenství. I zde se vyskytuje motiv zdi. Zeď odděluje lidi žijící ve „skutečném světě“ a lidi jako je Pierre. Někde mezi stojí Eva.

Normální lidé si ještě myslí, že k nim patřím. Ale nemohla bych s nimi být ani hodinu. Potřebuju žít tady, na druhé straně téhle zdi. Ale tady se zas o mě nestojí.

Evin otec se ji snaží přesvědčit, že Pierrovi bude lépe v ústavu, že už pro něj udělala dost. Eva, i když ji manželovo šílenství stahuje ke dnu (a snad mu už také začíná propadat), odmítá, chce Pierrovi dopřát svobodu, aby mohl prožít svůj život autenticky. Zároveň mu slibuje, že nenechá jeho nemoc zajít tak daleko, aby ztratil svoje lidství. „Dřív tě ale zabiju.“

Hérostratos je příběhem Paula Hilberta, zakomplexovaného muže, který nenávidí lidi a pěstuje si pocit nadřazenosti. Pořídí si revolver, je pro něho symbolem moci (a zjevně i kompenzací jeho impotence), bere si ho kdykoliv jde mezi lidi. „Jednou večer mne napadlo, že bych mohl střílet po lidech.“ Svůj čin si pečlivě naplánuje, zašle 102 francouzským spisovatelům dopis, ve kterém vysvětluje motivaci k činu.

Kdyby nás dělil jen odlišný vkus, neobtěžoval bych Vás. Ale všechno probíhá tak, jako byste Vy byl ve stavu milosti, a já ne. Je mi dovoleno mít nebo nemít rád humra s majonézou, ale když nemám rád lidi, to jsem bídák a není pro mne místa na slunci. Přisvojili si smysl života. Doufám, že rozumíte, co chci říct. Už třiatřicet let narážím na zavřené dveře, na kterých je napsáno: „Sem nevstoupí nikdo, kdo není humanista.“

Svoboda a nesvoboda. Paul Hilbert se může svobodně rozhodnout, že provede svůj čin, ale zároveň je nesvobodný v tom, že si nevybral čas ani místo narození, nevybral si, že bude žít ve společnosti, kde pro něj skutečně není místo.

Hlavním tématem Intimity je volba. Lulu, poněkud frigidní žena se musí rozhodnout mezi svým impotentním obtloustlým manželem Henrim a osvaleným milencem Pierrem. Rozhodnout se nedokáže a selhává tak ve své roli manželky, milenky a kamarádky.

Mládí vůdce je nejdelší a nejkomplexnější novela ve sbírce, popisuje dětství a dospívání Luciena Fleuriera. Zatímco Zeď a Hérostratos jsou jako frontální útok, Mládí vůdce se ke čtenáři plíží nenápadně a táhne s sebou všechny slizké a temné věci z hloubi našeho nevědomí. Celé je to o tom, jak Lucien hledá vlastní identitu. V dětství ji nenachází, ba naopak, vlastní identitu ztrácí – předstírá, že je sirotkem, posléze má pocit, že neexistuje. V období dospívání vyhledává osoby, které jsou autentické, a upíná se k nim. V jednu chvíli experimentuje se surrealismem a má poměr se starším mužem. Lucien se ale děsí toho, jak by byl jako homosexuál přijímán společností, a tak vztah opouští a svoji identitu hledá jinde.

A jednoho krásného rána na vás nastrčí všelijaké nálepky a ty musíte nosit celý život; tak třeba Lucien je velký a světlovlasý, podobá se otci, je jedináček a od včerejška je pederast. Budou o něm říkat: „Fleurier, víte, ten velký blonďák, co mám rád mužské.“ A lidé budou odpovídat: „Aha, ten velký teplouš. Už vím, který to je.“

Od Luciena se očekává, že po otci převezme vedení továrny, že bude vůdcem. Lucien však postrádá vlastnosti nutné k vůdcovství a jejich nedostatek je jedním ze zdrojů jeho komplexů. Když se mu naskytne možnost angažovat se v antisemitském spolku, přijme to, přestože k židům předtím necítil žádnou zášť. Je to prostě jen další pokus o nalezení vlastní identity. V partě přepadne žida a zasadí mu poslední ránu. Je u vytržení z toho, že konečně jednal z nějakého přesvědčení. Na večírku odmítne podat ruku židovi a odchází. Cítí se trapně, říká si, že mu ruku měl podat, a obává se, že ho jeho přátelé budou považovat za sprosťáka. Ale nakonec se mu dostane obdivu, že se nebál jednat podle svých zásad. „Lucien, to jsem já! Někdo, kdo nesnáší židy.“ Na konci příběhu se Lucien zhlíží v zrcadle a hledá v něm obraz člověka, kterým se dle svého mínění právě stal – člověka autentického, člověka stvořeného k tomu, aby vedl ostatní.

Zrcadlo mu však vrátilo jen obraz hezkého dychtivého obličejíku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě: „Dám si narůst knír,“ rozhodl se.

Je paradoxem, že se Lucien ve svém hledání identity stal někým, kým vlastně vůbec není. Lucien je přelétavý, neustále zasněný, přemýšlí o sobě, analyzuje se a najednou, z touhy někam patřit, něco znamenat, se přimkne k ideologii, nasadí si ji jako brnění, hrdě na ni ukazuje a vykřikuje „Pohleďte na moji identitu, to jsem já!“

Mládí vůdce je aktuální i dnes. Je varováním, že vlastní identita by nikdy neměla vzejít z ideologie.

Ota Pavel: Zlatí úhoři

Během zkouškového jsem několikrát pocítila nutkání škrtnout sirkou a podpálit své učebnice patologie. Díky těmto pyromanským touhám jsem si vzpomněla na nebohého Otu Pavla, který v roce 1964 v Innsbrucku taky podpaloval, i když to zrovna nebyly učebnice patologie… Trochu jsem se zastyděla, když mi došlo, že jsem od tohoto úžasně talentovaného vypravěče se smutným osudem vlastně nic nečetla, a tak jsem si řekla, že to po zkouškovém napravím.

Zlatí úhoři jsou posmrtně vydaným výborem povídek, které zachycují autorovo dětství, počátek jeho lásky k rybaření, období 2. světové války, poválečné období, nástup komunismu a pak už dospělého Otu Pavla, kterak se vrací do kraje svého mladí. Celá knížka je prosycena rybami a řekami, laskavým humorem a v řádcích je ukryta nadmíru neobyčejná postava Lea Poppera, tatínka Oty Pavla. Ač jsem zavilý suchozemec a za jedinou poživatelnou rybu jsem dlouhá léta považovala rybí prsty kapitána Igla, tak Ota Pavel mě okouzlil natolik, že jsem zasněně vzpomínala na své letmé zkušenosti s rybařením – totiž ještě jako malý špunt jsem se byla s taťkou podívat na výlov rybníka. Sice si z celé té události pamatuji jen, že mi byla zima a že jsem pak onemocněla, ale i tak to bylo hezké. No a vrcholný zážitek mé rybářské kariéry přišel, když jsem u babičky na chalupě koukala na starší kluky, jak loví ryby z něčeho, čemu se pro nedostatek vhodnějších slov přezdívalo rybníček, a mně se dostalo té výsady, že jsem mohla přenést macatého kapříka do nějaké kádě. Ale zpět k povídkám.

Vedle ryze rybářských povídek jako „Pod Šímovic skálou“, kde Ota Pavel tak zručně kouzlí se slovy, že se čtenáři začne zdát, že slyší šumění řeky, ve které rejdí parmy, má svůj prostor i povedený tatínek se svými eskapádami. V povídce „Ve službách Švédska“ se dozvídáme o výjimečném obchodním talentu Lea Poppera, který byl schopný prodat ledničku i ve vesnici, kde neměli zavedenou elektřinu, a o tom, jak se zamiloval do krásné Irmy, ženy generálního ředitele firmy Elektrolux.

Jak se ale doba mění, tak i povídky získávají nový, pochmurný ráz. Nejde nezmínit „Smrt krásných srnců“, kdy jsou bráškové Oty, Hugo a Jirka, povoláni do koncentráku, a tatínek Leo jede na kole na Křivoklát pro ryby, aby se kluci pořádně najedli a koncentrák přečkali.

Tatínek šlapal ještě za noci přes Žehrovice a Lány, na cestu mu svítily hvězdy jiné než ta v kapse, na níž stálo JUDE. Na silnici v Lánech před hřbitovem zastavil na pár vteřin, smekl čepici a pozdravil tak pana Masaryka. Myslel pak na všechno možný, i na to, jak je svět zamotanej a podělanej, že před časem tu jel jako pán ve svém americkém buicku a teď se tu plouží podél škarpy na rozvrzaném kole jako chudej žid.

Jenže ryby neberou, a tak se zoufalý tatínek rozhodne ulovit srnce, i když ví, že pokud ho nachytají, tak se domů živý nedostane. Lov se povede a už se srncem v batohu se vrací domů.

Vyšlapal kopec a jel serpentinami dolů do městečka Křivoklátu. V městečku se to hemžilo Němci. Ztratil nervy a chtěl od kola utéci, jedna paní mu však povídala:
„Pane, máte všechno od krve.“
Tahle česká paní, kterou neznal jménem, ho vzala domů, s mužem mu srnce přebalili, uvařili mu kafe, aby se posilnil na cestu, a fleky na kabátě mu zatím vyprala. A potom už můj povedený tatínek frčel dál a byl už nějaký klidný, protože po tom, co prožil v křivoklátských lesích a teď, věděl, že má dnes a také zítra kliku a že se nic nestane.

„Smrt krásných srnců“ je jeden z malých velkých příběhů druhé světové války, kdy se člověk musí obdivovat neskutečné troufalosti a odvaze Lea Poppera a laskavosti lidí, kteří nezištně pomohli cizímu člověku, ačkoli věděli, že se sami vystavují nebezpečí. Asi nejlepší povídka v knížce.

Povídky z poválečného období mají hořkosladkou příchuť. Celá rodina kromě Oty, který byl tehdy ještě příliš mladý, vstoupila do komunistické strany. Zpočátku byli plni nadějí, zvlášť tatínek, který komunismus nadšeně propagoval, ale počáteční opojení brzy vyprchalo a zbyla jen šedá realita. V povídce „Běh Prahou“ uspořádá tatínek běh skrz Prahu, který má „předpovídat“ výsledky voleb. Svým třem synům a jednomu chlapci přidělí čísla politických stran, Ota běží za Národní socialisty a má doběhnout poslední.

Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornosti, komunisti tleskali, národní socialisti maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti.

Běh pokračuje přes Václavák, kde mají národní socialisti svůj stan. Ti poznají, o co se jedná, a drzou agitaci si nenechají líbit. Vrhnou se za Otou a pořádně ho zmydlí.

Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme.

Zrady a vraždy přišly. Po politickém procesu s Rudolfem Slánským přestal Otův tatínek být komunistou a stal se zase židem. Tahle povídka a „Prase nebude“, která se také strefuje do komunistického režimu, vyšly ze zřejmých důvodů až v roce 1991.

Povídky Oty Pavla jsou někdy smutné, jindy veselé, ale vždy krásné a přímočaré. Nepamatuji knížku, která by se četla tak lehce jako „Zlatí úhoři“. Ota Pavel byl malou hvězdou na českém literárním nebi. Škoda, ohromná škoda, že jeho záře vyhasla tak brzy.

I. A. Gončarov: Oblomov

Kam na ty klamné a zjednodušené představy chodím. Román jsem v duchu onálepkovala jako komedii o povalečském šlechtici, co jen žvaní a radí lidem, co a jak by měli dělat. Tak předně, přestože příběh Oblomova obsahuje četné komické vložky (zvlášť první část knihy je v tomto ohledu dokonalá), nejedná se o komedii, nýbrž drama o člověku bez cíle, který se za celý svůj líně plynoucí život jen jednou vzchopil a odhodil svůj chalát a to tehdy, když se zamiloval do půvabné Olgy Iljinské.

Během prvních sto čtyřiceti stran Oblomov neopustí svoji postel. „Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člověk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je unaven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl jeho normální stav.“ Ani návštěvy nedonutí Oblomova vstát, dál se válí v posteli zahalen do chalátu, dlouhého pohodlného pláště, který střihem plně odráží osobnost nositele.  Ilja Iljič zůstává doma, neobědvá mimo dům, nechodí na večerní návštěvy „protože na ně si musel oblékat frak a denně se holit.“

Kde je původ Oblomovova chování, jeho netečnosti? Odpověď dostaneme v kapitole Oblomovův sen, ve které Gončarov popisuje Oblomovovo dětství v Oblomovce, malebné vesničce, kde největší vzrušení způsobilo, když Oblomovův otec dostal dopis. Celá vesnice o této události mluví a strachuje se, jaká zlá zpráva by mohla být obsahem dopisu. „Dej pokoj, nerozpečeťuj to, Iljo Ivanyči,“ bojácně ho zarazila manželka, „kdopak ví, jaké psaní to je! Třebas je to něco hrozného, nějaké neštěstí. Vždyť víš, jak jsou lidé dneska divní! Máš na to dost času zítra nebo pozítří, však ono ti to neuteče.“ Nakonec po čtyřech dnech napětí dopis otevřou a zjistí, že je známý žádá o recept na pivo. Třebaže si neustále opakují, že musí poslat odpověď, uplyne čtrnáct dní, uplynou svátky, a když se konečně pustí do psaní, shledají, že poštovní známka je příliš drahá a že s dopisem bude lepší počkat.

Rodičovská výchova, ochranitelské služebnictvo, ospalý duch Oblomovky, to vše způsobí, že Ilja Iljič postupně ztratí i tu trochu životní síly, kterou byl obdařen, líně se položí do vln času a nechá se bezcílně unášet. Léta sní o tom, že se z Petrohradu vrátí zpět do Oblomovky na svůj chátrající statek, opraví ho, postaví nový dům, ožení se a bude řídit prosperující hospodářství. Jenom musí dokončit plán, ale to vyžaduje, aby vstal z postele a přenesl se ze svého snění do reality, a tak Oblomov raději zůstává v zajetí své obraznosti.

Z postele Oblomov vstane až o půl páté, kdy ho navštíví Andrej Štolc, přítel ze studií. Štolc je naprostý protiklad Oblomova. Zarputilý, pracovitý, neustále v pohybu. „Práce je forma i obsah, živel a cíl života, aspoň mého života.“ Vyčítá Oblomovovi jeho nečinnost, snaží se ho přimět, aby dal do pořádku své záležitosti v Oblomovce a na čas vyrazil do ciziny. Během rozhovoru Oblomov přesvědčuje Štolce, že jeho představa pohodlného života v Oblomovce je ideálem a životní normou. „Poslali bychom povoz se samovarem a s dezertem do březového háje nebo třeba na posekanou louku, rozestřeli bychom mezi kupkami koberce a šťastně bychom tam pobyli až do studené polévky a bifteku.“ Oblomov básní o pozemském ráji, kde není místo pro těžkosti, kde je každý den naplněn odpočinkem, dobrým jídlem, zábavou a rozhovory. „To je…,“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.

Štolc nakonec vtáhne Oblomova do svého života, dostane ho do společnosti a Ilja Iljič se seznámí s mladičkou Olgou Iljinskou. Štolc před odjezdem do ciziny poprosí Olgu, aby dala na Oblomova pozor, aby ho nenechala upadnout do letargie. Olga je bystrá, velmi živelná, zvídavá a šíří kolem sebe bezstarostnost, pocit pohody. Svého úkolu se plně zhostí, vidí v Oblomovovi muže, kterým by mohl být, domnívá se, že je v její síle Oblomova změnit. Pichlavými poznámkami a ženskými zbraněmi, které si pomalu osvojuje, se snaží Oblomova přimět k duševní a tělesné aktivitě. Bylo by přehnané tvrdit, že děj nabírá spád, ale na okamžik se přece jenom vymaní ze svého ospalého tempa. Oblomov se dvakrát přestěhuje, navštěvuje divadlo, operu, dvoří se Olze, nadbíhá vdově Pšenycinové, zaplete se s podvodníky, ale veškeré vzrušení brzy pomine a Oblomov nakonec upadne zpět do starých kolejí.

Zbytek života stráví na Vyborské Straně, kde se vdova Pšenycinová stará o jeho blaho, a Ilja Iljič pomalu spěje ke svému neodvratnému konci. Zpočátku pociťuje lítost, že se nenaplnil jeho sen o životě v Oblomovce, ale nakonec usoudí, že je spokojený, že došel nejdál, kam to šlo.

„Když pozoroval svůj denní život, když se do něho vmýšlel a stále víc mu zvykal, dospěl konečné k přesvědčení, že nemá dál kam jít ani co hledat a že ideál jeho života je splněn, ač bez poezie a bez té záře, kterou mu kdysi obraznost zdobila panský, velkorysý a bezstarostný běh života v rodné vesnici mezi rolníky a čeledí.
Pohlížel na svůj nynější život jako na pokračování starého oblomovského bytí, jenže s jinými místními a zčásti i časovými zvláštnostmi. I zde se mu dařilo jako v Oblomovce lacino unikat životu, usmlouvat s životem nerušený klid a zajistit si jej.“

Jak jsem napsala na začátku, Oblomov rozhodně není komedie, naopak je to jedna z nejsmutnějších knih, co jsem kdy četla. První část v sobě má komický podtón, obzvlášť při sledování Oblomovova, jak dohaduje se sluhou Zacharem. Čtenáře ale přesto zamrazí, když sleduje Oblomovovy výmluvy, proč něco nemůže udělat, proč někam nemůže jet. Gončarov je totiž vynikající pozorovatel a skvěle popisuje, jak někdy bez jakéhokoli důvodu oddalujeme banální věci.

Zaslouží si Oblomov pro svoji zbytečnost naše opovržení? Je neskutečně pasivní, útrpně přijímá svůj osud, věří, že mu při narození bylo souzeno, aby život prožil takto. Přesto jako všichni ostatní měl možnost volby a vždy zvolil jednodušší cestu a chladně opustil vše milé, co leželo na trnitějších stezkách. „Poznal jsem mnoho lidí s ušlechtilými vlastnostmi, ale nikdy jsem se nesetkal s čistším, jasnějším a prostším srdcem; mnoho lidí jsem měl rád, ale nikoho tak hluboce a vřele jako Oblomova. Kdo ho jednou poznal, nemůže ho přestat mít rád,“ říká Štolc, jenž považuje Oblomova za věrného a čestného. Ale sahá Oblomovova věrnost dále než jeho ochota snášet nepříjemnosti? Na misce vah měl vztah s Olgou a svůj pohodlný život. Nechtěl Olze způsobit zármutek, ale ani si nedokázal oprostit od své oblomovštiny, a tak misky byly vyvážené a jejich vztah se dostal do situace, kterou Olga, která je stejně jako Štolc Oblomovovým opakem, nepřijala. Zaslouží si tedy Oblomov naše opovržení? Nevím. Ale domnívám se, že Oblomovova existence měla smysl. Olga díky jejich vztahu duševně vyspěla a vdovu Pšenycinovou (další případ „zbytečného člověka“) učinil šťastnou.

Než tuto recenzi ukončím, zmíním několik věcí, na které jsem při narazila při hledání informací o Gončarovovi. Oblomovka má zjevně předobraz ve městě Simbirsk (dnes Uljanovsk), kde Gončarov vyrůstal. Když Simbirsk navštívil Lermontov, prohlásil, že město „je ztělesněním spánku a lenosti“ a že „i Volha zde proudila pomaleji a jemněji“. Ale život Gončarova se v románu odráží i jinak. V korespondenci s Dostojevským přiznává, že nerozumí a nechce rozumět „současné realitě“. „Ideály a věci, jež jsem si během života zamiloval, jsou mi drahé a chtěl bych strávit těch několik let, co mi zbývá, v jejich společnosti (…).“ Oblomov žije v zajetí ideálů a představ, horečnatě plynoucí život okolo něj mu není po chuti a v bezpečí svého bytu si lebedí v oblomovštině. Vladimír Korolenko píše, že „Gončarov samozřejmě oblomovštinu v duchu odmítal, ale někde uvnitř ji hluboce a nekontrolovatelně zbožňoval.“ O Gončarovovi bylo také známo, že v pozdějších letech stranil lidí, zvlášť poté, co obvinil svého přítele Turgeněva z plagiátorství.

Román je napsán nádherným jazykem, u některých slovních obratů jsem hlasitě pomlaskávala. Na svoji dobu bylo asi pozoruhodné napsat knihu o hrdinovi, který povětšinu času nedělá vůbec nic, ale Gončarovův výsledek je fenomenální. Pokud jde o mě, tak si svou recenzí nejsem příliš jistá, protože přece jenom jsem román četla poprvé a je dost možné, že po dalším přečtení bude můj názor stát na pevnějších základech.

L. N. Tolstoj: Anna Karenina

K některým knížkám bůhvíproč chovám nespravedlivé předsudky. Tak například novelu Stařec a moře jsem dlouho měla za efemérní žvásty senilního Santiaga a její přečtení jsem neustále odkládala až do jednoho dne na sklonku minulého roku. Jak já byla překvapená, když se ukázalo, že příběh, který jsem tak dlouho odsuzovala, je fantastický, naprosto strhující a dojemný.

Podobně jsem si myslela, že Anna Karenina je román o znuděné hysterce, která je posedlá svými naivními představami o lásce, a když se ukáže, jak mylné jsou, slabošsky spáchá sebevraždu. Kdepak.

Jednak román samotný, ač se jmenuje Anna Karenina, není o Anně, ale spíše o ruském lidu tehdejší doby a o Lvu Tolstém – respektive o jeho názorech. Anna je lepidlem, které drží pohromadě Tolstého pojednání o Rusku, Tolstoj sám v románu vystupuje jako Konstantin Levin.

Anna žije s o dvacet let starším Kareninem, vysoce postaveným úředníkem, chladným, netečným workoholikem, který, myslím, své práci přikládá přílišný význam (ale to je možná rys workoholika, ne?). Mají malého syna, Serjožu, jehož Anna velmi miluje. Annin bratr, Stěpan Arkadjič Oblonskij, úžasně pragmatický člověk, jenž si neodepře žádné světské pokušení, byl nevěrný své ženě, Dolly. Ta chce rozvod, ale na domluvu Anny od něho upouští. Během návštěvy švagrové Anna potkává bohatého a okouzlujícího důstojníka Vronského, později s ním tančí na plese. Vronskij, pro kterého jsou ženy spíše hrou a zábavou, na plese necitlivě odmítne Kitty (sestra Dolly). Ta doufala v jeho nabídku k sňatku, a proto nepřijala nabídku Levinovu. Vronskij propadá kouzlu Anny, které jeho dobývání zpočátku není příjemné, později mu ale cele podlehne.

S vzrůstající láskou k Vronskému opadají Anniny city k manželovi. Karenin tuší poměr Anny, namlouvá si ale, že to jsou jen jeho představy. Anně dojde trpělivost s divadlem, které oba předstírají, a přímo mu řekne, že se stýká s Vronským. Po této konfrontaci Karenin přemýšlí, jak vyřešit vzniklou situaci, nakonec velkoryse dá Anně možnost k nápravě, třebaže je mu jasné, že je to z jeho strany jen zbytečná přetvářka.

Anna je těhotná s Vronským a Karenin přece začíná zvažovat rozvod, který Anna nechce připustit, protože ví, že by takto přišla o syna i o společenské postavení. Po porodu dcery Anna těžce onemocní a dosud vypjatá situace se stane ještě vypjatější. Po zotavení odjíždí Anna s dcerou a Vronským do ciziny, otřesený Karenin zůstává sám se synem. Po návratu do Ruska je Anna vyloučena ze společnosti a těžce tím trpí, proto se raději s Vronským stáhnou na venkov do ústraní. Vronskij je velmi společenský a činorodý člověk, ujímá se nových povinností venkovského šlechtice a aktivně se účastní veřejného života. Chce, aby se Anna rozešla s Kareninem, ta na to ale nemá dost odvahy. Pro Annu je v její osamělosti Vronskij středobodem života a jeho společenské aktivity těžce nese, často je nesmyslně žárlivá. V obavě, že by snad Vronského mohla ztratit, se rozhodne vyřešit vztahy s manželem a požádá ho o rozvod. Karenin se nedokázal vyrovnat s Anninou nevěrou, jeho společenský postup je zastaven a útěchu hledá v jakémsi okultním pseudokřesťanství.

Anna s Vronským se vrací do Moskvy a čekají na Kareninovo vyjádření. Čekání je pro Annu úděsné, opět je izolována od společnosti a ve své nudě a osamění žárlí na Vronského, podezírá ho z nevěry. Neustálé napětí ji začíná přemáhat a posílá Vronskému, který je návštěvě u matky, telegram, aby se vrátil. Pro odpověď si jede na vlakové nádraží, kde obdrží lísteček s Vronského zápornou odpovědí, a nakonec se ve svém zmatení vrhá pod kola vlaku.

Jak jsem už napsala výše, román se sice točí kolem Anny, ale myslím si, že pro Tolstého byly daleko důležitější pasáže s Konstantinem Levinem. Levin je nesmírně složitá a komplexní postava, skrze něj Tolstoj nahlíží na Rusko a já přiznávám, že občas mi z toho šla hlava kolem. Celkem pěkný rozbor Levina jsem našla tady, já se do něj raději nebudu pouštět.

V románu se vyskytuje otázka víry v Boha, zvláště u Levina, Karenina a Kitty. Karenin a Kitty ve víře hledají zapomnění, Karenin si vírou odůvodňuje své chování k Anně v době jejich odluky. Zatímco Karenin víře propadá, Kitty, která se k ní upnula poté, co ji odmítl Vronskij, si včas uvědomí, že fanatická víra ji bolesti nezbaví.

Zajímavé jsou, zvlášť v kontrastu s Annou, sestry Dolly a Kitty. Kitty je zosobněním Tolstého ideálu ženy – miluje a podporuje manžela, porodí mu syna a pečuje o mužova umírajícího bratra. Opovrhuje Annou, stále se cítí pokořena, protože Vronskij dal přednost Anně, a pak Annu považuje za morálně zkaženou, padlou ženu. Dolly má Annu ráda, soucítí s ní a v jednu chvíli jí i závidí, že měla odvahu odejít od muže za skutečnou láskou. Rozdíl mezi Annou a Dolly je v mateřství. Anna už nechce další dítě, aby si udržela krásu a tím Vronského, pro Dolly jsou děti naopak důvodem, proč se nevzdala manželství s Oblonským.

Verdikt –  neuvěřitelně hutný, mnohovrstevný román, s detailně a realisticky (vždyť je to realismus, že) vykreslenými charaktery. Dlouhé, někdy moc ukecané, plné emocí. Tolstoj se fetišisticky vyžívá v opakování faktu, že Vronskij má „bílé, husté zuby“. Líbilo se mi to. Moc.