Rande se Shakespearem

Dnes se mi přihodila jedna věc, maličkost, která pozvedla moji konstantně mizernou náladu. Něco jsem zařizovala a zbylo mi trochu času, tak jsem nazdařbůh vešla do nového knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Zálibně jsem si prohlížela regály s klasickou literaturou a přemýšlela, které knížky si odnesu domů, když za jednu chtějí pouhých 83 korun českých. (Volba nakonec padla na Dubliňany od Joyce, Paní Dallowayovou od Woolfové a Tajnou zahradu od Hodgsonové-Burnettové.) U pokladny jsem paní prodavačce pochválila výběr i ceny, a pak mi zrak sklouzl doleva, k policím s lékařskou literaturou. Byla jsem jak dítě v hračkářství. Víte, jak jsou ty zahraniční učebnice úžasné? Naštěstí jsem s sebou neměla moc velký obnos, ale to mě neodradilo od toho, abych si naplánovala, které bichle si koupím (určitě tu monstrózní internu se čtyřmi tisíci stránek).

No a uprostřed mého obdivného óchání se paní zeptala, jestli bych neměla, když jsem fanda do klasické literatury, zájem o vstupenku na přednášku prof. Hilského. No to si pište, že bych zájem měla! Pravda, se Shakespearem si zrovna netykám, ale práci prof. Hilského upřímně obdivuji. Tak jsem se zapsala na seznam účastníků a najednou koukám, že nad mým jménem je povědomým rukopisem cosi načmáráno. Ha, můj třídní z gymplu! Takový „roztržitý profesor“, povídala paní. Svět je malej. A naše město, to je jen větší vesnice.

Sice jsem si, věrna své pesimistické nátuře, říkala, že mi do toho jako na potvoru vleze nějaká přednáška ve škole, vždyť jsem si rozvrh zaplácala spoustou volitelných předmětů, ale ukázalo se, že ono odpoledne je můj diář křišťálově čistý, a nic tedy nebrání tomu, abych se šla humanitně vzdělávat. Třikrát hurá, bude rande se Shakespearem.

(Ne)čtení

Kdysi jsem hodně četla. Nespoutaná čtenářka. Teď čtu zatraceně málo. Dost to souvisí s tím, že většinu času brejlím do tlustých učebnic, pak je jakýkoliv složitější text nad moje síly. Není to omluva, prostě se nechci namáhat, vydávám jen tu nejnutnější energii. Takový studijní bazální metabolismus. Ale na to, jak mizerná čtenářka momentálně jsem, nové knihy nakupuji velmi často, téměř výhradně ve svém oblíbeném knihkupectví Kosmas. Je to útulné místo přecpané knížkami, žádný hangár se stylově rozmístěnými regály. Pokaždé když jdu kolem, jakási neviditelná síla mě protáhne dveřmi a za půl hodiny jsem venku o nějakou tu stovku chudší, ale s knížkou v ruce. Naposledy to byla Smrt na úvěr od Célina. Přiřadila se k hromadě nepřečtených knížek, které jen čekají, až si jich někdo všimne. Den nepřečtených knih. Já bych potřebovala Půlrok nepřečtených knih.

Čtu málo. Ale chystám se to změnit. Do dvou dnů (ehm, tak ne) tady bude recenze románu Oblomov, do konce září napíšu minimálně o třech knížkách. Protože, u všech čertů, nečíst je zločin.

Zaslepený český volič

Český volič je znechucený současným stavem české politiky, korupčními aférami, které následují jedna po druhé, a volá po změně. Opravdu? Podle výsledků prvního kola prezidentské volby se totiž zdá, že více jak padesát procent voličů o žádnou změnu nestojí. Jak jinak si vysvětlit, že do druhého kola postoupili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg? Dva pánové geronti, kteří se za svoji kariéru umazali od hlavy k patě…

Voliči odmítli možnost vybrat jednoho kandidáta z kvarteta Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Zuzana Roithová, Taťana Fischerová, kteří možná mají spoustu chyb, ale mohli být považováni za nositele změny (i když mluvit u zpátečnické katoličky Roithové o změně je hodně velká nadsázka). Ne, ve finále je Skylla a Charybda. Je to snad proto, že českému voliči je absolutně cizí kritické myšlení, že spolkne každou návnadu, kterou mu PR oddělení jednotlivých kandidátů a potažmo média předhodí?

Ptala jsem se na Facebooku fanoušků přešlechtěného Karla, proč je jejich oř tak skvělý, proč ho volí. Namísto odpovědi se mi dostalo tohoto odkazu. Ze spousty chvalozpěvů jsem vybrala jeden – volíme Karla „Protože je noblesní, moudrý, má respekt a je to nejvýraznější osobnost bez hříchů minulosti“. Slova noblesní, moudrý, respekt, morálka, důstojnost a další jsou tady jen nálepkami, kterými zákulisní hráči olepili svůj produkt a následně ho vyslali vstříc konzumentům. Pod pestrobarevnými nálepkami není žádná noblesa, nýbrž hrubozrné vyjadřování, žádná morálka, ale tvrzení, že korupce není dobrá, jenže v politice to tak prostě chodí… Mezi inzerovaným „knížetem“ a skutečným Karlem Schwarzenbergem je široká propast, kterou tisíce lidí slepě přehlédly.

Zahozené sny

Mám ráda výtvarní umění. Dvanáct let jsem navštěvovala výtvarný obor na ZUŠce, celkem mě to bavilo a za ta léta jsem vytvořila několik slušných věcí. Taky jsem s oblibou kreslila více či méně podařené karikatury svých spolužáků a učitelů (a někdy je doprovázela lehce obscénními básničkami).

Dnes už moc nekreslím, a když už, tak většinou v Photoshopu. Trochu konkrétněji – to, co dělám, se jmenuje space art. Nebudu si nalhávat, že je to nějaké velké umění. Rozhodně ne. Ale dělá mi dobře, když obrázky publikuji na deviantARTu a lidé mi píšou, jak jsem talentovaná, geniální a bůhvíco. Nedávno se mě jistý uživatel dokonce zeptal, jestli jsem bůh. Opravdu.

Někdy v osmé, deváté třídě ZŠ jsem psala sloh na téma „moje budoucí povolání“. Tenkrát jsem mimo jiné chtěla být umělkyní, vytvářet concept art pro filmy nebo počítačové hry. Inspiraci jsem získala ve Star Wars, na jednom z bonusových DVD bylo zachyceno, jak vznikají nové postavy pro film. Stovky, tisíce návrhů, skic, modelů a božský George Lucas mezi tím vším prochází, nesouhlasně mručí, kritizuje a sem tam něco pokývnutím ocení. Fascinovala mě představa, že bych se podílela na vyprávění velkolepých příběhů, jako jsou Hvězdné války. Jenže i ve čtrnácti letech jsem tušila, že pracovat v tomto oboru je velké dobrodružství, možná až příliš velké. Člověk musí být lepší než ostatní, rvát se o práci, jít za ní. A každému se nepoštěstí pracovat na hollywoodských sci-fi nebo fantasy spektáklech. Třeba na něj zbude Kozí příběh

Zájem o concept art mě brzo opustil. Zdálo se mi, že nemám dostatek talentu a že šance uspět je hrozně malá.

Před několika dny jsem se různými oklikami dostala na fórum ConceptArt, do sekce Sketchbooks, kam jednotliví uživatelé publikují svoje kresby a ostatní je mohou zkritizovat, poradit, co vylepšit atd. Sketchbook má i Sam Carr, přispívá do něj od čtrnácti let. Dnes je mu osmnáct a za čtyři roky udělal ohromný kus práce, z mizerných skic se vypracoval ve velmi dobrého ilustrátora. Když jsem si jeho obrázky prohlížela, vzpomněla jsem si na onen sloh a svůj dávný sen.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Blbost. Když něco opravdu chceš, tak si za tím jdi, vykašli se na pochybnosti, pokládej oběti na oltář svého snu, který se jednoho krásného dne možná, možná vyplní.

Peklo, očistec, ráj

ŠOK! PŘINÁŠÍME VÁM EXLUZIVNÍ ZPOVĚĎ OBČANKY, KTEROU DOMA NAPADLI MALÍŘI!

Čas od času v domácnostech zavládne výjimečný stav. Předvánoční gruntování, balení kufrů na dovolenou – ovšem tento drobný shon není ničím proti malování, nejhrůznějšímu infernu na zemském povrchu. Snad zlovolný ďábel zasel semeno myšlenky o nezbytnosti malování, snad to bylo nolanovské vnuknutí, zkrátka šéfka rozhodla, že se bude malovat a basta.

Pod dohledem generalissima jsme se jali přepečlivě olepovat a zakrývat vše, co by nedej bože mohlo být potřísněno a navždy znehodnoceno zvolenou dvojicí barev. Bitevní přípravy však byly hrubě podceněny, neboť když jsme v noci zemdleni ulehli na svá lůžka, stále zbývalo ohromné kvantum práce a nepřítel se blížil.

K úderu osmé hodiny ranní do domu napochodovalo duo malířů vyzbrojeno bezpočtem štětek, kterýmiž se zmínění vetřelci začali výhružně ohánět, a rozpoutali tak paniku v řadách mužstva. Jistí členové domácnosti, kteří si přejí zůstat v anonymitě, vzali roha a důmyslně se ukryli na lavicích venkovního posezení. Jejich radost ale neměla dlouhého trvání, neboť byli objeveni a vyexpedováni zpět na bitevní pole. Válka zuřila na všech frontách – v kuchyni, jídelně, obývacím pokoji i na schodišti… Ač jsme nepřítele převyšovali počtem, nemohli jsme se vyrovnat jeho takticky vyspělým manévrům. Též se nedostávalo potravinových přídělů, místní zásobovací jednotka nedokázala zasytit naše hladové krky. Odkázáni na pouhopouhé pečivo, které hrdinný vojín přenesl přes palebnou linii, jsme ale odrazili hlavní nápor nepřátelských sil a navečer v zákopu celá skvadra usnula bezesným spánkem.

Ráno jsme sotva pojedli trochu šlichty z ešusu a nepřítel už bušil na vchodové dveře. Tentokráte oslabeni o mocného generalissima, jenž musel kvůli bolavému zubu navštívit marodku, jsme se znovu pustili do nerovného boje s muži, kteří měli na své straně kráčející štafle AT-AT. Naši morálku pozvedlo obnovení pozemního zásobování a brzký návrat generalissima, který se navzdory silným bolestem zapojil do bitvy. Mužstvo se po dlouhé době pořádně najedlo a se znovunalezenými silami srdnatě bránilo každý centimetr svého obydlí. Malíři pochopili, že tady více nezmůžou, a v posledním zoufalém ataku štětkami zaneřádili koupelnu. Pak popadli své zbraně a za našich oslavných pokřiků prchli. Snad od nich bude dlouhá léta klid.

Podle posledních zpráv z bitevního pole se zdá, že chvíli potrvá, než se vše vrátí do původního stavu. Členové domácnosti zpustošené krvelačnými malíři ale odhodlaně říkají: „My se vrátíme zpět a budeme ještě silnější.“