I. A. Gončarov: Oblomov

Kam na ty klamné a zjednodušené představy chodím. Román jsem v duchu onálepkovala jako komedii o povalečském šlechtici, co jen žvaní a radí lidem, co a jak by měli dělat. Tak předně, přestože příběh Oblomova obsahuje četné komické vložky (zvlášť první část knihy je v tomto ohledu dokonalá), nejedná se o komedii, nýbrž drama o člověku bez cíle, který se za celý svůj líně plynoucí život jen jednou vzchopil a odhodil svůj chalát a to tehdy, když se zamiloval do půvabné Olgy Iljinské.

Během prvních sto čtyřiceti stran Oblomov neopustí svoji postel. „Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člověk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je unaven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl jeho normální stav.“ Ani návštěvy nedonutí Oblomova vstát, dál se válí v posteli zahalen do chalátu, dlouhého pohodlného pláště, který střihem plně odráží osobnost nositele.  Ilja Iljič zůstává doma, neobědvá mimo dům, nechodí na večerní návštěvy „protože na ně si musel oblékat frak a denně se holit.“

Kde je původ Oblomovova chování, jeho netečnosti? Odpověď dostaneme v kapitole Oblomovův sen, ve které Gončarov popisuje Oblomovovo dětství v Oblomovce, malebné vesničce, kde největší vzrušení způsobilo, když Oblomovův otec dostal dopis. Celá vesnice o této události mluví a strachuje se, jaká zlá zpráva by mohla být obsahem dopisu. „Dej pokoj, nerozpečeťuj to, Iljo Ivanyči,“ bojácně ho zarazila manželka, „kdopak ví, jaké psaní to je! Třebas je to něco hrozného, nějaké neštěstí. Vždyť víš, jak jsou lidé dneska divní! Máš na to dost času zítra nebo pozítří, však ono ti to neuteče.“ Nakonec po čtyřech dnech napětí dopis otevřou a zjistí, že je známý žádá o recept na pivo. Třebaže si neustále opakují, že musí poslat odpověď, uplyne čtrnáct dní, uplynou svátky, a když se konečně pustí do psaní, shledají, že poštovní známka je příliš drahá a že s dopisem bude lepší počkat.

Rodičovská výchova, ochranitelské služebnictvo, ospalý duch Oblomovky, to vše způsobí, že Ilja Iljič postupně ztratí i tu trochu životní síly, kterou byl obdařen, líně se položí do vln času a nechá se bezcílně unášet. Léta sní o tom, že se z Petrohradu vrátí zpět do Oblomovky na svůj chátrající statek, opraví ho, postaví nový dům, ožení se a bude řídit prosperující hospodářství. Jenom musí dokončit plán, ale to vyžaduje, aby vstal z postele a přenesl se ze svého snění do reality, a tak Oblomov raději zůstává v zajetí své obraznosti.

Z postele Oblomov vstane až o půl páté, kdy ho navštíví Andrej Štolc, přítel ze studií. Štolc je naprostý protiklad Oblomova. Zarputilý, pracovitý, neustále v pohybu. „Práce je forma i obsah, živel a cíl života, aspoň mého života.“ Vyčítá Oblomovovi jeho nečinnost, snaží se ho přimět, aby dal do pořádku své záležitosti v Oblomovce a na čas vyrazil do ciziny. Během rozhovoru Oblomov přesvědčuje Štolce, že jeho představa pohodlného života v Oblomovce je ideálem a životní normou. „Poslali bychom povoz se samovarem a s dezertem do březového háje nebo třeba na posekanou louku, rozestřeli bychom mezi kupkami koberce a šťastně bychom tam pobyli až do studené polévky a bifteku.“ Oblomov básní o pozemském ráji, kde není místo pro těžkosti, kde je každý den naplněn odpočinkem, dobrým jídlem, zábavou a rozhovory. „To je…,“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.

Štolc nakonec vtáhne Oblomova do svého života, dostane ho do společnosti a Ilja Iljič se seznámí s mladičkou Olgou Iljinskou. Štolc před odjezdem do ciziny poprosí Olgu, aby dala na Oblomova pozor, aby ho nenechala upadnout do letargie. Olga je bystrá, velmi živelná, zvídavá a šíří kolem sebe bezstarostnost, pocit pohody. Svého úkolu se plně zhostí, vidí v Oblomovovi muže, kterým by mohl být, domnívá se, že je v její síle Oblomova změnit. Pichlavými poznámkami a ženskými zbraněmi, které si pomalu osvojuje, se snaží Oblomova přimět k duševní a tělesné aktivitě. Bylo by přehnané tvrdit, že děj nabírá spád, ale na okamžik se přece jenom vymaní ze svého ospalého tempa. Oblomov se dvakrát přestěhuje, navštěvuje divadlo, operu, dvoří se Olze, nadbíhá vdově Pšenycinové, zaplete se s podvodníky, ale veškeré vzrušení brzy pomine a Oblomov nakonec upadne zpět do starých kolejí.

Zbytek života stráví na Vyborské Straně, kde se vdova Pšenycinová stará o jeho blaho, a Ilja Iljič pomalu spěje ke svému neodvratnému konci. Zpočátku pociťuje lítost, že se nenaplnil jeho sen o životě v Oblomovce, ale nakonec usoudí, že je spokojený, že došel nejdál, kam to šlo.

„Když pozoroval svůj denní život, když se do něho vmýšlel a stále víc mu zvykal, dospěl konečné k přesvědčení, že nemá dál kam jít ani co hledat a že ideál jeho života je splněn, ač bez poezie a bez té záře, kterou mu kdysi obraznost zdobila panský, velkorysý a bezstarostný běh života v rodné vesnici mezi rolníky a čeledí.
Pohlížel na svůj nynější život jako na pokračování starého oblomovského bytí, jenže s jinými místními a zčásti i časovými zvláštnostmi. I zde se mu dařilo jako v Oblomovce lacino unikat životu, usmlouvat s životem nerušený klid a zajistit si jej.“

Jak jsem napsala na začátku, Oblomov rozhodně není komedie, naopak je to jedna z nejsmutnějších knih, co jsem kdy četla. První část v sobě má komický podtón, obzvlášť při sledování Oblomovova, jak dohaduje se sluhou Zacharem. Čtenáře ale přesto zamrazí, když sleduje Oblomovovy výmluvy, proč něco nemůže udělat, proč někam nemůže jet. Gončarov je totiž vynikající pozorovatel a skvěle popisuje, jak někdy bez jakéhokoli důvodu oddalujeme banální věci.

Zaslouží si Oblomov pro svoji zbytečnost naše opovržení? Je neskutečně pasivní, útrpně přijímá svůj osud, věří, že mu při narození bylo souzeno, aby život prožil takto. Přesto jako všichni ostatní měl možnost volby a vždy zvolil jednodušší cestu a chladně opustil vše milé, co leželo na trnitějších stezkách. „Poznal jsem mnoho lidí s ušlechtilými vlastnostmi, ale nikdy jsem se nesetkal s čistším, jasnějším a prostším srdcem; mnoho lidí jsem měl rád, ale nikoho tak hluboce a vřele jako Oblomova. Kdo ho jednou poznal, nemůže ho přestat mít rád,“ říká Štolc, jenž považuje Oblomova za věrného a čestného. Ale sahá Oblomovova věrnost dále než jeho ochota snášet nepříjemnosti? Na misce vah měl vztah s Olgou a svůj pohodlný život. Nechtěl Olze způsobit zármutek, ale ani si nedokázal oprostit od své oblomovštiny, a tak misky byly vyvážené a jejich vztah se dostal do situace, kterou Olga, která je stejně jako Štolc Oblomovovým opakem, nepřijala. Zaslouží si tedy Oblomov naše opovržení? Nevím. Ale domnívám se, že Oblomovova existence měla smysl. Olga díky jejich vztahu duševně vyspěla a vdovu Pšenycinovou (další případ „zbytečného člověka“) učinil šťastnou.

Než tuto recenzi ukončím, zmíním několik věcí, na které jsem při narazila při hledání informací o Gončarovovi. Oblomovka má zjevně předobraz ve městě Simbirsk (dnes Uljanovsk), kde Gončarov vyrůstal. Když Simbirsk navštívil Lermontov, prohlásil, že město „je ztělesněním spánku a lenosti“ a že „i Volha zde proudila pomaleji a jemněji“. Ale život Gončarova se v románu odráží i jinak. V korespondenci s Dostojevským přiznává, že nerozumí a nechce rozumět „současné realitě“. „Ideály a věci, jež jsem si během života zamiloval, jsou mi drahé a chtěl bych strávit těch několik let, co mi zbývá, v jejich společnosti (…).“ Oblomov žije v zajetí ideálů a představ, horečnatě plynoucí život okolo něj mu není po chuti a v bezpečí svého bytu si lebedí v oblomovštině. Vladimír Korolenko píše, že „Gončarov samozřejmě oblomovštinu v duchu odmítal, ale někde uvnitř ji hluboce a nekontrolovatelně zbožňoval.“ O Gončarovovi bylo také známo, že v pozdějších letech stranil lidí, zvlášť poté, co obvinil svého přítele Turgeněva z plagiátorství.

Román je napsán nádherným jazykem, u některých slovních obratů jsem hlasitě pomlaskávala. Na svoji dobu bylo asi pozoruhodné napsat knihu o hrdinovi, který povětšinu času nedělá vůbec nic, ale Gončarovův výsledek je fenomenální. Pokud jde o mě, tak si svou recenzí nejsem příliš jistá, protože přece jenom jsem román četla poprvé a je dost možné, že po dalším přečtení bude můj názor stát na pevnějších základech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *