Zaslepený český volič

Český volič je znechucený současným stavem české politiky, korupčními aférami, které následují jedna po druhé, a volá po změně. Opravdu? Podle výsledků prvního kola prezidentské volby se totiž zdá, že více jak padesát procent voličů o žádnou změnu nestojí. Jak jinak si vysvětlit, že do druhého kola postoupili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg? Dva pánové geronti, kteří se za svoji kariéru umazali od hlavy k patě…

Voliči odmítli možnost vybrat jednoho kandidáta z kvarteta Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Zuzana Roithová, Taťana Fischerová, kteří možná mají spoustu chyb, ale mohli být považováni za nositele změny (i když mluvit u zpátečnické katoličky Roithové o změně je hodně velká nadsázka). Ne, ve finále je Skylla a Charybda. Je to snad proto, že českému voliči je absolutně cizí kritické myšlení, že spolkne každou návnadu, kterou mu PR oddělení jednotlivých kandidátů a potažmo média předhodí?

Ptala jsem se na Facebooku fanoušků přešlechtěného Karla, proč je jejich oř tak skvělý, proč ho volí. Namísto odpovědi se mi dostalo tohoto odkazu. Ze spousty chvalozpěvů jsem vybrala jeden – volíme Karla „Protože je noblesní, moudrý, má respekt a je to nejvýraznější osobnost bez hříchů minulosti“. Slova noblesní, moudrý, respekt, morálka, důstojnost a další jsou tady jen nálepkami, kterými zákulisní hráči olepili svůj produkt a následně ho vyslali vstříc konzumentům. Pod pestrobarevnými nálepkami není žádná noblesa, nýbrž hrubozrné vyjadřování, žádná morálka, ale tvrzení, že korupce není dobrá, jenže v politice to tak prostě chodí… Mezi inzerovaným „knížetem“ a skutečným Karlem Schwarzenbergem je široká propast, kterou tisíce lidí slepě přehlédly.

L. N. Tolstoj: Anna Karenina

K některým knížkám bůhvíproč chovám nespravedlivé předsudky. Tak například novelu Stařec a moře jsem dlouho měla za efemérní žvásty senilního Santiaga a její přečtení jsem neustále odkládala až do jednoho dne na sklonku minulého roku. Jak já byla překvapená, když se ukázalo, že příběh, který jsem tak dlouho odsuzovala, je fantastický, naprosto strhující a dojemný.

Podobně jsem si myslela, že Anna Karenina je román o znuděné hysterce, která je posedlá svými naivními představami o lásce, a když se ukáže, jak mylné jsou, slabošsky spáchá sebevraždu. Kdepak.

Jednak román samotný, ač se jmenuje Anna Karenina, není o Anně, ale spíše o ruském lidu tehdejší doby a o Lvu Tolstém – respektive o jeho názorech. Anna je lepidlem, které drží pohromadě Tolstého pojednání o Rusku, Tolstoj sám v románu vystupuje jako Konstantin Levin.

Anna žije s o dvacet let starším Kareninem, vysoce postaveným úředníkem, chladným, netečným workoholikem, který, myslím, své práci přikládá přílišný význam (ale to je možná rys workoholika, ne?). Mají malého syna, Serjožu, jehož Anna velmi miluje. Annin bratr, Stěpan Arkadjič Oblonskij, úžasně pragmatický člověk, jenž si neodepře žádné světské pokušení, byl nevěrný své ženě, Dolly. Ta chce rozvod, ale na domluvu Anny od něho upouští. Během návštěvy švagrové Anna potkává bohatého a okouzlujícího důstojníka Vronského, později s ním tančí na plese. Vronskij, pro kterého jsou ženy spíše hrou a zábavou, na plese necitlivě odmítne Kitty (sestra Dolly). Ta doufala v jeho nabídku k sňatku, a proto nepřijala nabídku Levinovu. Vronskij propadá kouzlu Anny, které jeho dobývání zpočátku není příjemné, později mu ale cele podlehne.

S vzrůstající láskou k Vronskému opadají Anniny city k manželovi. Karenin tuší poměr Anny, namlouvá si ale, že to jsou jen jeho představy. Anně dojde trpělivost s divadlem, které oba předstírají, a přímo mu řekne, že se stýká s Vronským. Po této konfrontaci Karenin přemýšlí, jak vyřešit vzniklou situaci, nakonec velkoryse dá Anně možnost k nápravě, třebaže je mu jasné, že je to z jeho strany jen zbytečná přetvářka.

Anna je těhotná s Vronským a Karenin přece začíná zvažovat rozvod, který Anna nechce připustit, protože ví, že by takto přišla o syna i o společenské postavení. Po porodu dcery Anna těžce onemocní a dosud vypjatá situace se stane ještě vypjatější. Po zotavení odjíždí Anna s dcerou a Vronským do ciziny, otřesený Karenin zůstává sám se synem. Po návratu do Ruska je Anna vyloučena ze společnosti a těžce tím trpí, proto se raději s Vronským stáhnou na venkov do ústraní. Vronskij je velmi společenský a činorodý člověk, ujímá se nových povinností venkovského šlechtice a aktivně se účastní veřejného života. Chce, aby se Anna rozešla s Kareninem, ta na to ale nemá dost odvahy. Pro Annu je v její osamělosti Vronskij středobodem života a jeho společenské aktivity těžce nese, často je nesmyslně žárlivá. V obavě, že by snad Vronského mohla ztratit, se rozhodne vyřešit vztahy s manželem a požádá ho o rozvod. Karenin se nedokázal vyrovnat s Anninou nevěrou, jeho společenský postup je zastaven a útěchu hledá v jakémsi okultním pseudokřesťanství.

Anna s Vronským se vrací do Moskvy a čekají na Kareninovo vyjádření. Čekání je pro Annu úděsné, opět je izolována od společnosti a ve své nudě a osamění žárlí na Vronského, podezírá ho z nevěry. Neustálé napětí ji začíná přemáhat a posílá Vronskému, který je návštěvě u matky, telegram, aby se vrátil. Pro odpověď si jede na vlakové nádraží, kde obdrží lísteček s Vronského zápornou odpovědí, a nakonec se ve svém zmatení vrhá pod kola vlaku.

Jak jsem už napsala výše, román se sice točí kolem Anny, ale myslím si, že pro Tolstého byly daleko důležitější pasáže s Konstantinem Levinem. Levin je nesmírně složitá a komplexní postava, skrze něj Tolstoj nahlíží na Rusko a já přiznávám, že občas mi z toho šla hlava kolem. Celkem pěkný rozbor Levina jsem našla tady, já se do něj raději nebudu pouštět.

V románu se vyskytuje otázka víry v Boha, zvláště u Levina, Karenina a Kitty. Karenin a Kitty ve víře hledají zapomnění, Karenin si vírou odůvodňuje své chování k Anně v době jejich odluky. Zatímco Karenin víře propadá, Kitty, která se k ní upnula poté, co ji odmítl Vronskij, si včas uvědomí, že fanatická víra ji bolesti nezbaví.

Zajímavé jsou, zvlášť v kontrastu s Annou, sestry Dolly a Kitty. Kitty je zosobněním Tolstého ideálu ženy – miluje a podporuje manžela, porodí mu syna a pečuje o mužova umírajícího bratra. Opovrhuje Annou, stále se cítí pokořena, protože Vronskij dal přednost Anně, a pak Annu považuje za morálně zkaženou, padlou ženu. Dolly má Annu ráda, soucítí s ní a v jednu chvíli jí i závidí, že měla odvahu odejít od muže za skutečnou láskou. Rozdíl mezi Annou a Dolly je v mateřství. Anna už nechce další dítě, aby si udržela krásu a tím Vronského, pro Dolly jsou děti naopak důvodem, proč se nevzdala manželství s Oblonským.

Verdikt –  neuvěřitelně hutný, mnohovrstevný román, s detailně a realisticky (vždyť je to realismus, že) vykreslenými charaktery. Dlouhé, někdy moc ukecané, plné emocí. Tolstoj se fetišisticky vyžívá v opakování faktu, že Vronskij má „bílé, husté zuby“. Líbilo se mi to. Moc.

Zahozené sny

Mám ráda výtvarní umění. Dvanáct let jsem navštěvovala výtvarný obor na ZUŠce, celkem mě to bavilo a za ta léta jsem vytvořila několik slušných věcí. Taky jsem s oblibou kreslila více či méně podařené karikatury svých spolužáků a učitelů (a někdy je doprovázela lehce obscénními básničkami).

Dnes už moc nekreslím, a když už, tak většinou v Photoshopu. Trochu konkrétněji – to, co dělám, se jmenuje space art. Nebudu si nalhávat, že je to nějaké velké umění. Rozhodně ne. Ale dělá mi dobře, když obrázky publikuji na deviantARTu a lidé mi píšou, jak jsem talentovaná, geniální a bůhvíco. Nedávno se mě jistý uživatel dokonce zeptal, jestli jsem bůh. Opravdu.

Někdy v osmé, deváté třídě ZŠ jsem psala sloh na téma „moje budoucí povolání“. Tenkrát jsem mimo jiné chtěla být umělkyní, vytvářet concept art pro filmy nebo počítačové hry. Inspiraci jsem získala ve Star Wars, na jednom z bonusových DVD bylo zachyceno, jak vznikají nové postavy pro film. Stovky, tisíce návrhů, skic, modelů a božský George Lucas mezi tím vším prochází, nesouhlasně mručí, kritizuje a sem tam něco pokývnutím ocení. Fascinovala mě představa, že bych se podílela na vyprávění velkolepých příběhů, jako jsou Hvězdné války. Jenže i ve čtrnácti letech jsem tušila, že pracovat v tomto oboru je velké dobrodružství, možná až příliš velké. Člověk musí být lepší než ostatní, rvát se o práci, jít za ní. A každému se nepoštěstí pracovat na hollywoodských sci-fi nebo fantasy spektáklech. Třeba na něj zbude Kozí příběh

Zájem o concept art mě brzo opustil. Zdálo se mi, že nemám dostatek talentu a že šance uspět je hrozně malá.

Před několika dny jsem se různými oklikami dostala na fórum ConceptArt, do sekce Sketchbooks, kam jednotliví uživatelé publikují svoje kresby a ostatní je mohou zkritizovat, poradit, co vylepšit atd. Sketchbook má i Sam Carr, přispívá do něj od čtrnácti let. Dnes je mu osmnáct a za čtyři roky udělal ohromný kus práce, z mizerných skic se vypracoval ve velmi dobrého ilustrátora. Když jsem si jeho obrázky prohlížela, vzpomněla jsem si na onen sloh a svůj dávný sen.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Blbost. Když něco opravdu chceš, tak si za tím jdi, vykašli se na pochybnosti, pokládej oběti na oltář svého snu, který se jednoho krásného dne možná, možná vyplní.

Historky o povstání pipin

Pussy Riot odvážně bojují proti caru Putinovi a jeho totalitním praktikám. Pussy Riot jsou vypatlané kozy, které souloží v muzeu, masturbují s kuřaty a konečně dostaly, co jim patří.

Několik poznámek k celé záležitosti:

  • Chrám Krista Spasitele není obyčejný pravoslavný kostelík. Jak jsem se dozvěděla v diskuzi k článku na serveru Aktuálně.cz a následně si ověřila na Wikipedii, jde o stavbu, která je velmi úzce spojena se spletitou ruskou historií. Chrám byl postaven jako oslava ruské statečnosti (pospolitosti a bla, bla) poté, co Napoleon odtáhl/prchl se svými vojsky, a sloužil jako kulturní a společenské centrum. V roce 1931 byl na příkaz vedení Komunistické strany SSSR zdemolován, na jeho místě měl vyrůst Palác sovětů. Z plánů sešlo, vzniklý prostor soudruzi využili k vybudování otevřeného bazénu. Obnovení se chrám dočkal až v roce 1994, asi milión Moskvanů přispěl na stavbu.
  • K oněm nestoudným orgiím. Souložení v muzeu, které mělo ukázat, že ruská vláda vyjebává s Moskvany, se účastnila jen jedna z odsouzených, Naděžda Tolokonnikovová. Celou akci měla na svědomí skupina Vojna (Tolokonnikovová a její manžel byli členy do roku 2009, poté za bouřlivých okolností odešli), nikoli Pussy Riot. Totéž platí i o performanci „kuřata ve vagíně“, která se odehrála někdy v červenci 2010.
  • Nahlédnutí do Trestního zákoníku České republiky. (Zdroj Britské listy)

§358
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.

§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.

Můj názor na celou věc? Za ideál disidenta, bojovníka proti útlaku a totalitním praktikám považuji Karla Havlíčka Borovského, ne bandu mizerných punkerek (a už vůbec ne slepici, která na Ukrajině zničí kříž – katolický mimochodem). Na druhou stranu chápu, že velmi provokativní vystoupení v kostele je z hlediska získání pozornosti médií jistě efektivnější než vydávání opozičního časopisu. Forma protestu Pussy Riot je možná diskutabilní, ale obsahu nelze upřít legitimitu. Putin, vládní garnitura a církev by si měli co nejdříve najmout nová PR oddělení, protože právě svojí reakcí vyvolali ve světě takové rozhořčení a vynesli Pussy Riot na piedestal slávy.

Bezcenné informace

Česká média produkují informační šum a jenom výjimečně vypustí do oběhu hodnotnou zprávu. Jako informační šum označuji zprávy tohoto typu: „Šestiletý chlapec na kole přejížděl koleje, srazil ho vlak“, „Dvanáct hodin policisté přehrabávali odpadky. Až pak našli dva mrtvé“, „Pitbul prokousl při hře majitelce prst. V zubech ji držel patnáct minut“, „Policisté na poslední chvíli zachránili oběšence, upadal už do mdlob“. Titulky jsou ze zpravodajského serveru iDNES, který se s Novinkami přetahuje o titul nejpopulárnější zpravodajské žumpy v České republice.

Ze všech stran se na nás valí záplava bezcenných informací, které jsou sice lehce stravitelné, ale jejich výživová hodnota je nulová. Ale co, Novinky, iDNES, TV Nova atd. jsou vlastněny soukromými subjekty, horší je, když podobné nesmysly pronikají do České televize.

Mám ráda Orwellův román 1984 a Huxleyův Konec civilizace. Fascinuje mě, že v roce 1932 (Huxley) a 1948 (Orwell) vznikla díla s tak ohromným přesahem a aktuálností. Třebaže v mém žebříčku nejoblíbenějších knížek stojí 1984 výš, Huxleyovo pojetí totality je mi bližší. Neil Postman oba romány porovnává ve své knize Ubavit se k smrti a říká „Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti.“