Orlando

Neobyčejně kouzelný snímek z roku 1992 od režisérky Sally Potterové na motivy stejnojmenného románu Virginie Woolfové. V hlavní roli podává úžasný výkon Tilda Swintonová.

Orlando je mladý anglický šlechtic. Osamělý, s duší básníka.

O jeho pohlaví nemůže být pochyb, navzdory jistým ženským rysům, o něž muži této doby usilují. A nemůže být pochyb o jeho výchově – dobrá strava, vzdělání, chůva, osamělost a izolace. A protože tohle je Anglie, Orlandovi je souzeno mít svůj portrét na zdi a své jméno zapsané v dějepisných knihách. Ale když přišel na svět, toužil po něčem jiném. Ač jeho jméno znamenalo majetek a moc, Orlando netoužil po výsadách, nýbrž po společnosti.

Orlando zaujme královnu Alžbětu I., která jemu a jeho potomkům věnuje honosné sídlo pod jednou podmínkou – „Nesmíš uvadnout, nesmíš zchřadnout, nesmíš zestárnout.“ A skutečně. Orlando nestárne, proplouvá dekádami nepoznamenaný zubem času, stále si uchovává své skvostné mládí. Zažije lásku, zklamání, píše básně, cestuje na východ jako velvyslanec anglického krále…, jednoho dne ale upadne do spánku a probudí se jako žena.

Proč je Orlando žena? Protože jako muž nenaplnila podstatu svého bytí? Záleží na tom vůbec, že je Orlando žena? Orlando svoji metamorfózu přijme, protože je „Stejný člověk, žádný rozdíl. Jen jiné pohlaví,“ ale společnost její názor nesdílí, a ona se musí přizpůsobit svému okolí a pociťuje, jaké to je, být „jen“ ženou. Něco z onoho přizpůsobování se je vidět v nádherné scéně, kdy se Orlando v široké krinolíně prochází po chodbě, neobratně se vyhýbá nábytku a každou chvíli o něco zavadí.

I jako žena Orlando odolává působení času. Hrozí jí ztráta majetku, zamiluje se do mladého Američana, otěhotní a nakonec se přes rozbouřená válečná období dopotácí do současné doby, kde najde to, po čem celý život toužila. „Nejsem smutná. Jsem šťastná.“

Ohromný soundtrack, překrásné záběry, tajemná atmosféra, jemný humor… I když si nejsem docela jistá, o čem to vlastně bylo (snad mi všechno bude jasnější po přečtení románu Virginie Woolfové, který teď docela urputně sháním), tak se tento poetický snímek zařadí vysoko v žebříčku mých oblíbených filmů. Určitě stojí za zhlédnutí!

Mechanický pomeranč a Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Mechanický pomeranč

Donedávna jsem neviděla žádný Kubrickův film a to si žádalo nápravu. No a protože se mi líbil Burgessův román, moje volba padla na Mechanický pomeranč.

Alex je mladistvý delikvent, má rád Beethovena a po večerech se se svými frendíky oddává ultranásilí. Dlouho uniká spravedlnosti, jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu (tady spíš plus-mlíko), až se ucho utrhne, a Alex skončí ve vězení, kde ovšem nemíní zůstat a s vidinou brzkého propuštění na svobodu se dostane do programu doktora Ludovica, který slibuje, že i po krátké terapii změní ty nejhorší vyvrhele na poslušné občany neschopné jakéhokoli násilí. Léčba zafunguje, Alex je propuštěn, ale jsou tu vedlejší účinky – společně s násilím vyvolává v Alexovi pocity odporu i hudba božského Ludwiga van.

Alex už není hrozbou pro společnost, ale byl zbaven práva morální volby mezi dobrem a zlem, stala se z něj polovičatá, duševně vykastrovaná osobnost. Souhrou okolností se dostane do rukou protivládních aktivistů, kteří Alexe chtějí využít (a jeden z nich, spisovatel, má osobní důvody pro to, aby Alexe nejen využil, ale i zničil). Donutí ho poslouchat Beethovena, až Alex neunese děsivé pocity, které v něm jeho milovaného Ludwiga vyvolává, a vrhne se z okna. S těžkými poraněními skok přežije, jeho případ je zmedializován a proti metodě doktora Ludovica se zvedne vlna veřejné nevole. Vláda nabídne Alexovi odškodnění a příslib dobrého pracovního místa, jestliže s nimi bude spolupracovat. Alex přijímá a zjišťuje, že může znovu poslouchat božského Ludwiga van…

Oproti knize je ve filmu jedna dost zásadní změna – Kubrick vynechal závěr knihy, kde Alex dospěl a upustil od svých starých zvyků. Prý v tom nebyl úmysl. Kubrick film točil podle americké verze románu, kde vydavatel poslední kapitolu knihy vynechal. Další odlišnosti od knihy nejsou nijak zásadní.

Jestli bych měla na filmu něco vypíchnout, tak vedle výborných hereckých výkonů a vizuální stylizace je to hudba. Vynikající práce skladatelky Wendy Carlos (tehdy ještě Walter Carlos)! Beethovena samozřejmě netřeba komentovat. A „Singin‘ in the Rain“ už nikdy nebude to, co předtím.

Zajímavé je, že Burgess nebyl s filmem tak docela spokojený, zdálo se mu, že glorifikuje násilí a sex na úkor hlavního tématu – jestli bylo oprávněné „napravit“ Alexe v zájmu společnosti. Otázka za milion, že? Můj názor je, že něco takového je možná ospravedlnitelné, ale oprávněné rozhodně ne. A ta glorifikace násilí a sexu? Jistě, film je dost explicitní, ale upřímně řečeno, já už jsem natolik zkažená GoT, Hannibalem a podobnými věcmi, že mi ty scény ultranásilí nijak zvlášť nevadily. Každopádně ve Velké Británii došlo k několika násilnostem, kdy se agresoři filmem inspirovali, a to byl asi hlavní důvod, proč Mechanický pomeranč v Británii stáhli z distribuce a po dlouhých 27 let byl snímek těžko k mání.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Předchozí spokojenost s Kubrickem, Peter Sellers, zajímavý název filmu… A tak mám na ČSFD další zářez.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je geniální film z roku 1964, břitká satira, která si bere na paškál jaderné zbrojení během studené války.

Brigádní generál Jack D. Ripper chce skoncovat se Sovětským svazem, a tak aniž by dostal rozkaz shora, nařídí zahájení plánu R – svržení vodíkových bomb na strategická místa v SSSR. Když se prezident a nejvyšší představitelé USA dozvědí, co se stalo, snaží se okamžitě zjednat nápravu, ale to není tak jednoduché, jelikož Ripper se zabarikádoval na základně a nařídil svým mužům, aby stříleli na vše, co se přiblíží na 200 metrů k hranicím základny, a pak jen on zná kód, pomocí kterého může letadlový útok odvolat. Není zbytí a prezident Merkin Muffley musí volat přiopilému ruskému premiérovi, že na Sovětský svaz nedopatřením letí 34 letadel s vodíkovými bombami. Situace se ještě víc zkomplikuje, když ruský velvyslanec oznámí, že Rusové v tajnosti sestavili Zbraň posledního soudu, která se automaticky aktivuje při nepřátelském jaderném útoku a povede ke zkáze lidstva.

Každá věta je diamant vybroušený k dokonalosti, postavy chrlí jednu nezapomenutelnou hlášku za druhou – jen tak namátkou, když se rtuťovitý generál Buck Turgidson (taky fantastická postava) pere s ruským velvyslancem, prezident je okřikne „Gentlemen, you can’t fight in here! This is the War Room!“ Nebo monolog Rippera, že komunisti užívají fluoridaci pitné vody k tomu, aby otrávili „vzácné tělesné tekutiny“ Američanů. Rodeo na vodíkové bombě, nápis „Peace is our profession“ na Ripperově základně, výkřik „Nesmíme připustit závody v zabírání důlních šachet!“, snaha kapitána Mandrakea dovolat se prezidentovi… Teď je jednoduché řezat se smíchy při sledování tohoto skvostu a kroutit hlavou nad šílenou absurditou jaderného zbrojení, ale v době uvedení filmu musel divákům běhat mráz po zádech.

Film zdobí skvělé herecké výkony a Peter Sellers je…, no Peter Sellers. Předvádí neuvěřitelné věci. Když jako Dr. Divnoláska (skopčák jak vyšitý) v závěru vstane z vozíku a zvolá „Mein Führer, I can walk!“, tak je to skvělá alegorie toho, že USA a SSSR padly a nastává čas pro nový režim, postavený na idejích, které daly vzniknout Třetí říši. Ale ta úžasná scéna byla Sellersova improvizace! Slova nestačí, to se musí vidět. Dost možná můj nový nejoblíbenější film.