Jack Kevorkian a smrt Janet Adkinsové

Janet Adkinsová si přála zemřít. A Jack Kevorkian, americký patolog a zastánce eutanazie, její přání 4. června 1990 splnil. Udělal Jack Kevorkian tu správnou věc, když pomohl ukončit život padesáti čtyřleté ženě, které byla o rok dříve diagnostikována Alzheimerova nemoc s časným začátkem?

Doktor Kevorkian byl člověk s nekonvečními názory. Prosazoval například myšlenku, že vězni odsouzení k smrti by měli mít možnost poskytnout před samotnou popravou své tělo k riskantním, experimentálním operacím, které by jinak na lidech nemohly být provedeny. O eutanazii se začal významněji zajímat poté, co si v detroitských novinách přečetl žádost Davida Rivlina, kvadruplegika na umělé plicní ventilaci. Rivlin prosil lékaře, aby mu pomohli zemřít, nechtěl prožít další roky uvězněný v nepohyblivém těle. Kevorkian si řekl, že Rivlinovi pomůže. Potíž ale byla v tom, jak celou věc provést, aby byla legální. Jako dobré řešení se jevilo sestavení přístroje, kterým by se Rivlin sám odpojil od ventilátoru. Rivlinovi sice nakonec pomohl jiný lékař, který za něj „vytáhl zástrčku“, ale Jack Kevorkian ve svém konceptu přístroje, kterým pacient může sám bezbolestně ukončit svůj život, pokračoval dál. V září roku 1989 byl Thanatron, jak přístroj pojmenoval, hotový. Teď už Jack Kevorkian potřeboval jenom dobrovolníka, který by jeho vynález, personifikaci smrti, vyzkoušel. A dobrovolníka našel. Janet Adkinsovou.

Kdo byla Janet Adkinsová? Oběť doktora Kevorkiana? Bystrá, intelektuálně založená žena, co odmítla nedůstojnou budoucnost své choroby a přesvědčila zdráhavého Kevorkiana, aby jí pomohl zemřít? Jack Kevorkian si pro svůj experiment zcela jistě představoval někoho jiného. Ideálně pacienta s onkologickým onemocněním v terminálním stadiu. Ne Janet Adkinsovou, ženu na první pohled překypující zdravím, která byla nadšenou hráčkou tenisu, byť už nevěděla, jak se počítá skóre. Když Janet společně s manželem Ronem oslovila Kevorkiana, doktor ji od jejího úmyslu zrazoval a doporučil jí podstoupit experimentální léčbu. Nicméně o šest měsíců později Janet kontaktovala Kevorkiana podruhé. Experimentální léčba neúčinkovala a Janet měla strach, že brzy ztratí schopnost se racionálně rozhodovat. Po dlouhém váhání Kevorkian souhlasil. Smrt Janet Adkinsové se měla odehrát v Detroitu. Zatímco se Janet loučila se svými blízkými a Ron připravoval cestu do Detroitu (koupil dvě zpáteční letenky pro případ, že by si jeho žena vše rozmyslela), Kevorkian hledal místo, kde se celá věc odehraje. Nebylo to nic jednoduchého. Považoval totiž za věc cti informovat majitele a další zúčastněné osoby o tom, co přesně má v plánu, a tak není divu, že ho v hotelech, v lékařských ordinacích a dalších místech poslali k čertu. Nakonec se Kevorkian a Adkinsovi rozhodli, že Janet zemře v Kevorkianově dodávce. Kevorkian byl nešťastný, chtěl Janet dopřát důstojnější prostředí, ale Janet argumentovala, že nevidí rozdíl mezi tím, jestli zemře ve staré dodávce, nebo jestli se zastřelí ve fajnovém hotelu.

Když Adkinsovi přiletěli do Detroitu, poobědvali s Kevorkianem, a pak společně natočili čtyřiceti pětiminutové video, kde hovoří o tom, co se má odehrát. Kevorkian se vyptává Janet, ale odpovídá mu převážně Ron. Druhý den Janet a Ron strávili spolu a následující ráno dvě Kevorkianovy sestry odvezly Janet k doktorově dodávce. Ron zůstal v hotelu. Ve své dodávce Kevorkian připojil Janet k Thanatronu, ukázal jí, jak zapne spínač. Flora, Kevorkianova sestra, přečetla Otčenáš a několik básní. Pak Janet zmáčkla spínač, otevřel se ventil a do žíly jí začal proudit thiopental. O šedesát vteřin později, kdy už byla v bezvědomí, se otevřel druhý ventil a Janet dostala letální dávku chloridu draselného. Její srdce se zastavilo a Janet Adkinsová zemřela.

Smrt Janet Adkinsové a následný civilní proces vyvolal velkou pozornost. (Jack Kevorkian nebyl stíhán za vraždu, protože zákon státu Michigan výslovně nezakazoval asistovanou sebevraždu, nicméně v civilním procesu se prokurátor snažil Kevorkianovi zabránit v dalším používání Thanatronu ve státě Michigan.) Předmětem mnoha emocí byl Thanatron. I přesto, že to byl velmi primitivní přístroj sestrojený z běžně dostupných součástek, dokázal velké věci. Učinil smrt úžasně dostupnou a zároveň uživatelsky přívětivou. Žádné vázání oprátky, skákání pod vlak, nebo zastřelení se. Kdepak, nic takového. Stačí prosté zmáčknutí spínače. Není smrt najednou lákavá? Co kdyby podobné přístroje byly dostupné terminálně nemocným lidem, kteří si přejí zemřít? Obžaloba se domnívala, že taková možnost by vedla k tomu, že by lidé v obavách z nastávajícího utrpení raději zemřeli dříve. Kevorkian naopak říkal, že pokud by lidé měli Thanatron k dispozici, kdyby věděli, že mohou zemřít bezbolestnou smrtí, byli by klidnější a nečinili by unáhlená rozhodnutí.

Během procesu také došlo na otázku, zda byla smrt Janet Adkinsové pasivní, nebo aktivní eutanazií. Thanatron nabídl eutanazii, kdy má pacient až do posledního okamžiku vše pod kontrolou. Janet zmáčkla spínač sama. Doktor Kevorkian musel pouze zajistit žilní vstup pro dávku thiopentalu a chloridu draselného.  Vše se odehrálo v doktorově dodávce – to samozřejmě nemá vliv na rozlišení, zda se jednalo o aktivní, nebo pasivní eutanazii, ale je těžké se oprostit od dojmu, že Kevorkianova role v Janetině smrti byla velmi osobní a velmi aktivní.

A je vůbec rozdíl mez aktivní a pasivní eutanazií? Aktivní eutanazie je úmyslný čin, který vede ke zkrácení života, k usmrcení člověka. Při pasivní eutanazii není cílem zkrácení života, ale „dovolení zemřít“ přirozeným způsobem. Ovšem ti, kteří poskytují aktivní, nebo pasivní eutanazii, tak v obou případech činí s vědomím, že konečným důsledkem jejich jednání je smrt. Mezi aktivní a pasivní eutanazií je tenká hranice a formulace rozdílu mezi nimi je hra jemných nuancí. Dovedou tyto jemné nuance stanovit zásadní rozdíl mezi aktivní a pasivní eutanazií?

Člověk má nezpochybnitelné právo na život. Zároveň by měl mít právo zemřít, pokud si tak přeje.  Ale má člověk právo žádat pomoc od lékaře a má lékař právo mu takovou službu nabídnout?

Eutanazie doslova znamená „dobrá smrt“. Dobrou smrt poskytl svému králi Jiřímu V. lord Dawson, jeho hlavní ošetřující lékař. Když byl král 20. ledna 1936 v nočních hodinách již velmi blízko smrti, dal mu Dawson injekci s letální dávkou kokainu a morfinu. Do svého deníku si pak zapsal, že to učinil, aby zachoval královu důstojnost, zmenšil utrpení královské rodiny, a také proto, aby králova smrt mohla být oznámena v ranním vydání The Times namísto v „méně vhodných… večerních denících“.

Dnes paliativní péče pokročila tak daleko, že nemocní nemusejí umírat v bolestech, dovedeme zmenšit jejich utrpení a v rámci možností jim také můžeme dopřát „dobrou smrt“. Ale je kvalitní paliativní péče dostatečnou odpovědí na „poptávku“ po eutanazii?

Během civilního procesu s Kevorkianem si obhajoba předvolala svědky z řad těžce nemocných pacientů, kteří si přáli zemřít podobně jako Janet Adkinsová. Mezi svědky byla Sherry Millerová, dvaačtyřicetiletá matka tří dětí, u které roztroušená skleróza postoupila natolik, že je upoutaná na vozík a hýbe jen levou rukou. Popisovala, jak u ní choroba progredovala, jak je teď závislá na stárnoucích rodičích, kteří ji krmí a umývají, jak jí postupně slábne hlas a jak se děsí chvíle, kdy už nebude moc mluvit. Oslovila Kevorkiana, který jí doporučil, ať ještě nehledá konečné řešení, ať pokračuje v léčbě. Sherry říkala, že jí Kevorkian dodal sílu hledat alternativní řešení, protože věděla, že se na něj vždy může obrátit a že jí pomůže. Jelikož jí léčba ani psychoterapie nepomohly, kontaktovala Kevorkiana znovu, ale to už bylo pozdě. Kvůli soudnímu příkazu jí Kevorkian nemohl pomoci. „Měla jsem se zabít sama, než čekat. Teď už sama nemůžu nic udělat. Nemůžu si sehnat žádné prášky, nedostanu se k nim. Neseženu si pistoli. A jak mám někoho požádat, aby mi pomohl se zabít? Je to moje rozhodnutí. Nikoho jiného. A já chci to právo… Vždyť se na mě podívejte! Chci mít právo zemřít a chci, aby se mi dostalo pomoci!“

Co s lidmi jako David Rivlin a Sherry Millerová? Mají právo na pomoc, a jestli ano, kdo jim tu pomoc má poskytnout? Lékař? Hippokratova přísaha hovoří jasně. „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu v této věci nebudu radit.“ Lékař se snaží svým pacientům zajistit dobré zdraví. Dobré zdraví a smrt – nejsou to dvě úplně protikladné věci? Není eutanazie zcela jiné teritorium? Úplně odlišné od pomyslného teritoria poskytování lékařské péče tak jak jí dnes chápeme? Ale pokud si lékaři nevezmou eutanazii na svá bedra, kdo to potom udělá? Komu to svěříme? Filosofům? Úředníkům? Budeme mít úředníky vyškolené v poskytování smrti? Komisi, která žádost prověří, a pak případně vyšle úředníka s Thanatronem k žadateli o smrt? A kdo zaručí, že rozhodování Komise pro smrt bude nepředpojaté? A kdybychom eutanazii schválili, ať už by ji vykonával kdokoliv, můžeme si být naprosto jistí, že lidé se pro eutanazii rozhodnou svobodně bez jakéhokoliv nátlaku? Nemůže se stát, že osamělým lidem bez rodin a přátel, lidem na okraji společnosti bude nenápadně podsouváno, že eutanazie je taky volba?

Byť je případ Janet Adkinsové pětadvacet let starý, otázky, které tehdy vyvolal, jsou aktuální i dnes a právě lékaři budou mít při hledání odpovědí zásadní roli.  A pokud nakonec do svých kompetencí zařadí i poskytování eutanazie, nepochybně to povede ke změně chápání role lékaře.

Jack Kevorkian podle svých slov pomohl zemřít sto třiceti pacientům. V roce 1998 poskytl televizní stanici videonahrávku, na které je zachycen, jak injekcí ukončil život Thomase Youka, který trpěl amyotrofickou laterální sklerózou. Youkova rodina označila Kevorkianův akt za milosrdenství. Během nahrávky Kevorkian vyzývá autority, aby ho obvinily a zastavily jeho konání. Zatímco u předchozích případů učinili poslední krok pacienti sami, tady letální injekci podal Kevorkian. Byl proto obviněn a následně odsouzen za spáchání vraždy 2. stupně. V roce 2007 byl podmínečně propuštěn. Zemřel v roce 2011 v třiaosmdesáti letech.