Rande se Shakespearem

Dnes se mi přihodila jedna věc, maličkost, která pozvedla moji konstantně mizernou náladu. Něco jsem zařizovala a zbylo mi trochu času, tak jsem nazdařbůh vešla do nového knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Zálibně jsem si prohlížela regály s klasickou literaturou a přemýšlela, které knížky si odnesu domů, když za jednu chtějí pouhých 83 korun českých. (Volba nakonec padla na Dubliňany od Joyce, Paní Dallowayovou od Woolfové a Tajnou zahradu od Hodgsonové-Burnettové.) U pokladny jsem paní prodavačce pochválila výběr i ceny, a pak mi zrak sklouzl doleva, k policím s lékařskou literaturou. Byla jsem jak dítě v hračkářství. Víte, jak jsou ty zahraniční učebnice úžasné? Naštěstí jsem s sebou neměla moc velký obnos, ale to mě neodradilo od toho, abych si naplánovala, které bichle si koupím (určitě tu monstrózní internu se čtyřmi tisíci stránek).

No a uprostřed mého obdivného óchání se paní zeptala, jestli bych neměla, když jsem fanda do klasické literatury, zájem o vstupenku na přednášku prof. Hilského. No to si pište, že bych zájem měla! Pravda, se Shakespearem si zrovna netykám, ale práci prof. Hilského upřímně obdivuji. Tak jsem se zapsala na seznam účastníků a najednou koukám, že nad mým jménem je povědomým rukopisem cosi načmáráno. Ha, můj třídní z gymplu! Takový „roztržitý profesor“, povídala paní. Svět je malej. A naše město, to je jen větší vesnice.

Sice jsem si, věrna své pesimistické nátuře, říkala, že mi do toho jako na potvoru vleze nějaká přednáška ve škole, vždyť jsem si rozvrh zaplácala spoustou volitelných předmětů, ale ukázalo se, že ono odpoledne je můj diář křišťálově čistý, a nic tedy nebrání tomu, abych se šla humanitně vzdělávat. Třikrát hurá, bude rande se Shakespearem.

Co Zuzana ztratila?

Kdysi dávno jsem přelouskala pár dílů Letopisů Narnie (byť v nesprávném pořadí) a zaškatulkovala je jako „lacinou černoprdelnickou fantasy“. Mnohastránkový paperback si mě našel o několik let později v Levných knihách a já jsem si navzdory předsudkům svatou knihu odnesla domů. Člověk ve dvanácti bývá leckým, třeba zbytečně přemoudřelým dítětem. Proto ti černoprdelníci.

Zcela jistě je to zbytečné, přesto ale ve stručnosti nastíním děj Letopisů Narnie. Narnie je malá kouzelná země, jejímž stvořitelem je Aslan, mohutný mluvící lev. Do Narnie několikrát zavítají sourozenci Pevensieovi a jejich bratranec Eustace s kamarádkou Jill. Porazí Bílou čarodějnici, nastolí vládu právoplatného krále, plaví se na konec světa – zkrátka vykonají spoustu hrdinských skutků, ale nakonec se vždy vrátí do Anglie.

Aslan je Bůh a Bůh je Aslan. Když Aslan oznámí dětem, že brána do Narnie se pro ně navždy zavřela, Lucinka Pevensieová začne vzlykat:

„Jde o tebe. Tebe tam už nepotkáme. A jak budeme žít, když tě už neuvidíme?“
„Ale vy se mnou setkáte, moje milá,“ odpověděl Aslan.
„Jsi – jste tam také, pane?“ zeptal se Edmund.
„Ano, jsem,“ kývl Aslan. „Ale mám tam jiné jméno. Musíte se naučit znát mě pod mým tamním jménem. To byl hlavní důvod, proč jste přišli do Narnie: protože jste mě tady trochu poznali, budete mě teď lépe znát i doma.“

V závěrečném příběhu, Poslední bitvě, se ukáže, že Narnie byla jen Platónským stínem pravé Narnie, Aslanovy země, Božího ráje. V pravé Narnii se čtenář opět setká se svými hrdiny, jen Zuzana Pevensieová chybí. Petr říká, že Zuzana „už není přítelkyní Narnie.“ Zapomněla na Narnii, myslí si, že všechna dobrodružství byla jen dětskými hrami doma v Anglii. „Zuzana!“ ušklíbla se Jill. „Ta už se nezajímá o nic než punčochy a rtěnky a pozvání do společnosti. Odjakživa se nemohla dočkat, až bude dospělá.“ Lady Polly přitakává: „Celé roky ve škole promarnila tím, že si přála být taková, jaká je teď, a zbytek života promarní tím, že se bude pokoušet v tom věku zůstat.“

Skrze různé náznaky, kterých se mu dostane na posledních stránkách, čtenář vytuší, že Petr, Edmund, Lucinka, Eustace, Jill, Digory a Polly zahynuli při vlakovém neštěstí a Aslan je povolal do ráje. A co se stalo se Zuzanou? Měla být ztrátou rodiny potrestána? Dočká se spásy? To jsou otázky, které zvlášť mezi věřícími čtenáři vzbuzují zajímavé diskuse. Do debaty přispěli i mnozí literáti, známá je bizarní povídka Neila Gaimana The Problem of Susan, kde stará profesorka literatury, možná samotná Zuzana, poskytuje rozhovor mladé novinářce Grétě. Profesorka Hastingsová ztratila celou rodinu při železniční nehodě a to Grétu přivede k jejím oblíbeným dětským knihám a Zuzaně, o které si myslí, že musela provést něco strašného, jinak by jí nebyl odepřen přístup do ráje, zatímco všichni její blízcí stoupají výš a dál, do světa kouzel, vodopádů a radostí. Snad když bude Zuzana litovat nedostatku víry a Evina hříchu, možná se dočká odpuštění. Profesorka vypráví o svém životě po tragédii, a jak musela identifikovat těla.

„Pamatuji si, jak jsem se na ně dívala a myslela si „Co když se pletu a nakonec to není on?“ U mladšího bratra byla hlava oddělena od těla, víte. Bůh, co by mě potrestal za nošení nylonek a navštěvování večírků tím, že jsem musela projít školní jídelnou, mezi mouchami, abych identifikovala Eda, no… možná se baví až moc, nemyslíte? Jako kočka, když z chycené myši vydoluje tu poslední unci potěšení. Nebo gram potěšení, jak se teď asi říká. Já… nevím.“

J. K. Rowlingová obviňuje C. S. Lewise ze sexismu. „V jednom okamžiku je Zuzaně, té starší dívce, zapovězena Narnie, protože se začne zajímat o rtěnku. Víru ztratí prakticky proto, že našla sex. S tím mám dost velký problém.“ Nakonec je jedno, jestli byl Lewis sexista, nebo jestli závěr Letopisů jednoduše odflákl. Ale právě neukončený příběh Zuzany, který působí jako pěst na oko a budí tolik vášní (například tady), mě zvláštním způsobem zaujal a dovedl až k absurdně abstraktní otázce. Pokud se oprostím od víry v Boha, od veškeré náboženské symboliky a religionismu, kterými Letopisy doslova překypují, a Narnie bude jen a pouze pohádkovou zemí a Aslan nebude ničím jiným než moudrým mluvícím lvem, tak co Zuzana ztratila? Kus dítěte, který v sobě mnozí nesou dlouho do dospělosti? Přijala materialismus a opustila duchovní život?

Co Zuzana ztratila? Co někteří ztratili?

Peklo, očistec, ráj

ŠOK! PŘINÁŠÍME VÁM EXLUZIVNÍ ZPOVĚĎ OBČANKY, KTEROU DOMA NAPADLI MALÍŘI!

Čas od času v domácnostech zavládne výjimečný stav. Předvánoční gruntování, balení kufrů na dovolenou – ovšem tento drobný shon není ničím proti malování, nejhrůznějšímu infernu na zemském povrchu. Snad zlovolný ďábel zasel semeno myšlenky o nezbytnosti malování, snad to bylo nolanovské vnuknutí, zkrátka šéfka rozhodla, že se bude malovat a basta.

Pod dohledem generalissima jsme se jali přepečlivě olepovat a zakrývat vše, co by nedej bože mohlo být potřísněno a navždy znehodnoceno zvolenou dvojicí barev. Bitevní přípravy však byly hrubě podceněny, neboť když jsme v noci zemdleni ulehli na svá lůžka, stále zbývalo ohromné kvantum práce a nepřítel se blížil.

K úderu osmé hodiny ranní do domu napochodovalo duo malířů vyzbrojeno bezpočtem štětek, kterýmiž se zmínění vetřelci začali výhružně ohánět, a rozpoutali tak paniku v řadách mužstva. Jistí členové domácnosti, kteří si přejí zůstat v anonymitě, vzali roha a důmyslně se ukryli na lavicích venkovního posezení. Jejich radost ale neměla dlouhého trvání, neboť byli objeveni a vyexpedováni zpět na bitevní pole. Válka zuřila na všech frontách – v kuchyni, jídelně, obývacím pokoji i na schodišti… Ač jsme nepřítele převyšovali počtem, nemohli jsme se vyrovnat jeho takticky vyspělým manévrům. Též se nedostávalo potravinových přídělů, místní zásobovací jednotka nedokázala zasytit naše hladové krky. Odkázáni na pouhopouhé pečivo, které hrdinný vojín přenesl přes palebnou linii, jsme ale odrazili hlavní nápor nepřátelských sil a navečer v zákopu celá skvadra usnula bezesným spánkem.

Ráno jsme sotva pojedli trochu šlichty z ešusu a nepřítel už bušil na vchodové dveře. Tentokráte oslabeni o mocného generalissima, jenž musel kvůli bolavému zubu navštívit marodku, jsme se znovu pustili do nerovného boje s muži, kteří měli na své straně kráčející štafle AT-AT. Naši morálku pozvedlo obnovení pozemního zásobování a brzký návrat generalissima, který se navzdory silným bolestem zapojil do bitvy. Mužstvo se po dlouhé době pořádně najedlo a se znovunalezenými silami srdnatě bránilo každý centimetr svého obydlí. Malíři pochopili, že tady více nezmůžou, a v posledním zoufalém ataku štětkami zaneřádili koupelnu. Pak popadli své zbraně a za našich oslavných pokřiků prchli. Snad od nich bude dlouhá léta klid.

Podle posledních zpráv z bitevního pole se zdá, že chvíli potrvá, než se vše vrátí do původního stavu. Členové domácnosti zpustošené krvelačnými malíři ale odhodlaně říkají: „My se vrátíme zpět a budeme ještě silnější.“