Orlando

Neobyčejně kouzelný snímek z roku 1992 od režisérky Sally Potterové na motivy stejnojmenného románu Virginie Woolfové. V hlavní roli podává úžasný výkon Tilda Swintonová.

Orlando je mladý anglický šlechtic. Osamělý, s duší básníka.

O jeho pohlaví nemůže být pochyb, navzdory jistým ženským rysům, o něž muži této doby usilují. A nemůže být pochyb o jeho výchově – dobrá strava, vzdělání, chůva, osamělost a izolace. A protože tohle je Anglie, Orlandovi je souzeno mít svůj portrét na zdi a své jméno zapsané v dějepisných knihách. Ale když přišel na svět, toužil po něčem jiném. Ač jeho jméno znamenalo majetek a moc, Orlando netoužil po výsadách, nýbrž po společnosti.

Orlando zaujme královnu Alžbětu I., která jemu a jeho potomkům věnuje honosné sídlo pod jednou podmínkou – „Nesmíš uvadnout, nesmíš zchřadnout, nesmíš zestárnout.“ A skutečně. Orlando nestárne, proplouvá dekádami nepoznamenaný zubem času, stále si uchovává své skvostné mládí. Zažije lásku, zklamání, píše básně, cestuje na východ jako velvyslanec anglického krále…, jednoho dne ale upadne do spánku a probudí se jako žena.

Proč je Orlando žena? Protože jako muž nenaplnila podstatu svého bytí? Záleží na tom vůbec, že je Orlando žena? Orlando svoji metamorfózu přijme, protože je „Stejný člověk, žádný rozdíl. Jen jiné pohlaví,“ ale společnost její názor nesdílí, a ona se musí přizpůsobit svému okolí a pociťuje, jaké to je, být „jen“ ženou. Něco z onoho přizpůsobování se je vidět v nádherné scéně, kdy se Orlando v široké krinolíně prochází po chodbě, neobratně se vyhýbá nábytku a každou chvíli o něco zavadí.

I jako žena Orlando odolává působení času. Hrozí jí ztráta majetku, zamiluje se do mladého Američana, otěhotní a nakonec se přes rozbouřená válečná období dopotácí do současné doby, kde najde to, po čem celý život toužila. „Nejsem smutná. Jsem šťastná.“

Ohromný soundtrack, překrásné záběry, tajemná atmosféra, jemný humor… I když si nejsem docela jistá, o čem to vlastně bylo (snad mi všechno bude jasnější po přečtení románu Virginie Woolfové, který teď docela urputně sháním), tak se tento poetický snímek zařadí vysoko v žebříčku mých oblíbených filmů. Určitě stojí za zhlédnutí!

Mechanický pomeranč a Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Mechanický pomeranč

Donedávna jsem neviděla žádný Kubrickův film a to si žádalo nápravu. No a protože se mi líbil Burgessův román, moje volba padla na Mechanický pomeranč.

Alex je mladistvý delikvent, má rád Beethovena a po večerech se se svými frendíky oddává ultranásilí. Dlouho uniká spravedlnosti, jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu (tady spíš plus-mlíko), až se ucho utrhne, a Alex skončí ve vězení, kde ovšem nemíní zůstat a s vidinou brzkého propuštění na svobodu se dostane do programu doktora Ludovica, který slibuje, že i po krátké terapii změní ty nejhorší vyvrhele na poslušné občany neschopné jakéhokoli násilí. Léčba zafunguje, Alex je propuštěn, ale jsou tu vedlejší účinky – společně s násilím vyvolává v Alexovi pocity odporu i hudba božského Ludwiga van.

Alex už není hrozbou pro společnost, ale byl zbaven práva morální volby mezi dobrem a zlem, stala se z něj polovičatá, duševně vykastrovaná osobnost. Souhrou okolností se dostane do rukou protivládních aktivistů, kteří Alexe chtějí využít (a jeden z nich, spisovatel, má osobní důvody pro to, aby Alexe nejen využil, ale i zničil). Donutí ho poslouchat Beethovena, až Alex neunese děsivé pocity, které v něm jeho milovaného Ludwiga vyvolává, a vrhne se z okna. S těžkými poraněními skok přežije, jeho případ je zmedializován a proti metodě doktora Ludovica se zvedne vlna veřejné nevole. Vláda nabídne Alexovi odškodnění a příslib dobrého pracovního místa, jestliže s nimi bude spolupracovat. Alex přijímá a zjišťuje, že může znovu poslouchat božského Ludwiga van…

Oproti knize je ve filmu jedna dost zásadní změna – Kubrick vynechal závěr knihy, kde Alex dospěl a upustil od svých starých zvyků. Prý v tom nebyl úmysl. Kubrick film točil podle americké verze románu, kde vydavatel poslední kapitolu knihy vynechal. Další odlišnosti od knihy nejsou nijak zásadní.

Jestli bych měla na filmu něco vypíchnout, tak vedle výborných hereckých výkonů a vizuální stylizace je to hudba. Vynikající práce skladatelky Wendy Carlos (tehdy ještě Walter Carlos)! Beethovena samozřejmě netřeba komentovat. A „Singin‘ in the Rain“ už nikdy nebude to, co předtím.

Zajímavé je, že Burgess nebyl s filmem tak docela spokojený, zdálo se mu, že glorifikuje násilí a sex na úkor hlavního tématu – jestli bylo oprávněné „napravit“ Alexe v zájmu společnosti. Otázka za milion, že? Můj názor je, že něco takového je možná ospravedlnitelné, ale oprávněné rozhodně ne. A ta glorifikace násilí a sexu? Jistě, film je dost explicitní, ale upřímně řečeno, já už jsem natolik zkažená GoT, Hannibalem a podobnými věcmi, že mi ty scény ultranásilí nijak zvlášť nevadily. Každopádně ve Velké Británii došlo k několika násilnostem, kdy se agresoři filmem inspirovali, a to byl asi hlavní důvod, proč Mechanický pomeranč v Británii stáhli z distribuce a po dlouhých 27 let byl snímek těžko k mání.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Předchozí spokojenost s Kubrickem, Peter Sellers, zajímavý název filmu… A tak mám na ČSFD další zářez.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je geniální film z roku 1964, břitká satira, která si bere na paškál jaderné zbrojení během studené války.

Brigádní generál Jack D. Ripper chce skoncovat se Sovětským svazem, a tak aniž by dostal rozkaz shora, nařídí zahájení plánu R – svržení vodíkových bomb na strategická místa v SSSR. Když se prezident a nejvyšší představitelé USA dozvědí, co se stalo, snaží se okamžitě zjednat nápravu, ale to není tak jednoduché, jelikož Ripper se zabarikádoval na základně a nařídil svým mužům, aby stříleli na vše, co se přiblíží na 200 metrů k hranicím základny, a pak jen on zná kód, pomocí kterého může letadlový útok odvolat. Není zbytí a prezident Merkin Muffley musí volat přiopilému ruskému premiérovi, že na Sovětský svaz nedopatřením letí 34 letadel s vodíkovými bombami. Situace se ještě víc zkomplikuje, když ruský velvyslanec oznámí, že Rusové v tajnosti sestavili Zbraň posledního soudu, která se automaticky aktivuje při nepřátelském jaderném útoku a povede ke zkáze lidstva.

Každá věta je diamant vybroušený k dokonalosti, postavy chrlí jednu nezapomenutelnou hlášku za druhou – jen tak namátkou, když se rtuťovitý generál Buck Turgidson (taky fantastická postava) pere s ruským velvyslancem, prezident je okřikne „Gentlemen, you can’t fight in here! This is the War Room!“ Nebo monolog Rippera, že komunisti užívají fluoridaci pitné vody k tomu, aby otrávili „vzácné tělesné tekutiny“ Američanů. Rodeo na vodíkové bombě, nápis „Peace is our profession“ na Ripperově základně, výkřik „Nesmíme připustit závody v zabírání důlních šachet!“, snaha kapitána Mandrakea dovolat se prezidentovi… Teď je jednoduché řezat se smíchy při sledování tohoto skvostu a kroutit hlavou nad šílenou absurditou jaderného zbrojení, ale v době uvedení filmu musel divákům běhat mráz po zádech.

Film zdobí skvělé herecké výkony a Peter Sellers je…, no Peter Sellers. Předvádí neuvěřitelné věci. Když jako Dr. Divnoláska (skopčák jak vyšitý) v závěru vstane z vozíku a zvolá „Mein Führer, I can walk!“, tak je to skvělá alegorie toho, že USA a SSSR padly a nastává čas pro nový režim, postavený na idejích, které daly vzniknout Třetí říši. Ale ta úžasná scéna byla Sellersova improvizace! Slova nestačí, to se musí vidět. Dost možná můj nový nejoblíbenější film.

I. A. Gončarov: Oblomov

Kam na ty klamné a zjednodušené představy chodím. Román jsem v duchu onálepkovala jako komedii o povalečském šlechtici, co jen žvaní a radí lidem, co a jak by měli dělat. Tak předně, přestože příběh Oblomova obsahuje četné komické vložky (zvlášť první část knihy je v tomto ohledu dokonalá), nejedná se o komedii, nýbrž drama o člověku bez cíle, který se za celý svůj líně plynoucí život jen jednou vzchopil a odhodil svůj chalát a to tehdy, když se zamiloval do půvabné Olgy Iljinské.

Během prvních sto čtyřiceti stran Oblomov neopustí svoji postel. „Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člověk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je unaven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl jeho normální stav.“ Ani návštěvy nedonutí Oblomova vstát, dál se válí v posteli zahalen do chalátu, dlouhého pohodlného pláště, který střihem plně odráží osobnost nositele.  Ilja Iljič zůstává doma, neobědvá mimo dům, nechodí na večerní návštěvy „protože na ně si musel oblékat frak a denně se holit.“

Kde je původ Oblomovova chování, jeho netečnosti? Odpověď dostaneme v kapitole Oblomovův sen, ve které Gončarov popisuje Oblomovovo dětství v Oblomovce, malebné vesničce, kde největší vzrušení způsobilo, když Oblomovův otec dostal dopis. Celá vesnice o této události mluví a strachuje se, jaká zlá zpráva by mohla být obsahem dopisu. „Dej pokoj, nerozpečeťuj to, Iljo Ivanyči,“ bojácně ho zarazila manželka, „kdopak ví, jaké psaní to je! Třebas je to něco hrozného, nějaké neštěstí. Vždyť víš, jak jsou lidé dneska divní! Máš na to dost času zítra nebo pozítří, však ono ti to neuteče.“ Nakonec po čtyřech dnech napětí dopis otevřou a zjistí, že je známý žádá o recept na pivo. Třebaže si neustále opakují, že musí poslat odpověď, uplyne čtrnáct dní, uplynou svátky, a když se konečně pustí do psaní, shledají, že poštovní známka je příliš drahá a že s dopisem bude lepší počkat.

Rodičovská výchova, ochranitelské služebnictvo, ospalý duch Oblomovky, to vše způsobí, že Ilja Iljič postupně ztratí i tu trochu životní síly, kterou byl obdařen, líně se položí do vln času a nechá se bezcílně unášet. Léta sní o tom, že se z Petrohradu vrátí zpět do Oblomovky na svůj chátrající statek, opraví ho, postaví nový dům, ožení se a bude řídit prosperující hospodářství. Jenom musí dokončit plán, ale to vyžaduje, aby vstal z postele a přenesl se ze svého snění do reality, a tak Oblomov raději zůstává v zajetí své obraznosti.

Z postele Oblomov vstane až o půl páté, kdy ho navštíví Andrej Štolc, přítel ze studií. Štolc je naprostý protiklad Oblomova. Zarputilý, pracovitý, neustále v pohybu. „Práce je forma i obsah, živel a cíl života, aspoň mého života.“ Vyčítá Oblomovovi jeho nečinnost, snaží se ho přimět, aby dal do pořádku své záležitosti v Oblomovce a na čas vyrazil do ciziny. Během rozhovoru Oblomov přesvědčuje Štolce, že jeho představa pohodlného života v Oblomovce je ideálem a životní normou. „Poslali bychom povoz se samovarem a s dezertem do březového háje nebo třeba na posekanou louku, rozestřeli bychom mezi kupkami koberce a šťastně bychom tam pobyli až do studené polévky a bifteku.“ Oblomov básní o pozemském ráji, kde není místo pro těžkosti, kde je každý den naplněn odpočinkem, dobrým jídlem, zábavou a rozhovory. „To je…,“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.

Štolc nakonec vtáhne Oblomova do svého života, dostane ho do společnosti a Ilja Iljič se seznámí s mladičkou Olgou Iljinskou. Štolc před odjezdem do ciziny poprosí Olgu, aby dala na Oblomova pozor, aby ho nenechala upadnout do letargie. Olga je bystrá, velmi živelná, zvídavá a šíří kolem sebe bezstarostnost, pocit pohody. Svého úkolu se plně zhostí, vidí v Oblomovovi muže, kterým by mohl být, domnívá se, že je v její síle Oblomova změnit. Pichlavými poznámkami a ženskými zbraněmi, které si pomalu osvojuje, se snaží Oblomova přimět k duševní a tělesné aktivitě. Bylo by přehnané tvrdit, že děj nabírá spád, ale na okamžik se přece jenom vymaní ze svého ospalého tempa. Oblomov se dvakrát přestěhuje, navštěvuje divadlo, operu, dvoří se Olze, nadbíhá vdově Pšenycinové, zaplete se s podvodníky, ale veškeré vzrušení brzy pomine a Oblomov nakonec upadne zpět do starých kolejí.

Zbytek života stráví na Vyborské Straně, kde se vdova Pšenycinová stará o jeho blaho, a Ilja Iljič pomalu spěje ke svému neodvratnému konci. Zpočátku pociťuje lítost, že se nenaplnil jeho sen o životě v Oblomovce, ale nakonec usoudí, že je spokojený, že došel nejdál, kam to šlo.

„Když pozoroval svůj denní život, když se do něho vmýšlel a stále víc mu zvykal, dospěl konečné k přesvědčení, že nemá dál kam jít ani co hledat a že ideál jeho života je splněn, ač bez poezie a bez té záře, kterou mu kdysi obraznost zdobila panský, velkorysý a bezstarostný běh života v rodné vesnici mezi rolníky a čeledí.
Pohlížel na svůj nynější život jako na pokračování starého oblomovského bytí, jenže s jinými místními a zčásti i časovými zvláštnostmi. I zde se mu dařilo jako v Oblomovce lacino unikat životu, usmlouvat s životem nerušený klid a zajistit si jej.“

Jak jsem napsala na začátku, Oblomov rozhodně není komedie, naopak je to jedna z nejsmutnějších knih, co jsem kdy četla. První část v sobě má komický podtón, obzvlášť při sledování Oblomovova, jak dohaduje se sluhou Zacharem. Čtenáře ale přesto zamrazí, když sleduje Oblomovovy výmluvy, proč něco nemůže udělat, proč někam nemůže jet. Gončarov je totiž vynikající pozorovatel a skvěle popisuje, jak někdy bez jakéhokoli důvodu oddalujeme banální věci.

Zaslouží si Oblomov pro svoji zbytečnost naše opovržení? Je neskutečně pasivní, útrpně přijímá svůj osud, věří, že mu při narození bylo souzeno, aby život prožil takto. Přesto jako všichni ostatní měl možnost volby a vždy zvolil jednodušší cestu a chladně opustil vše milé, co leželo na trnitějších stezkách. „Poznal jsem mnoho lidí s ušlechtilými vlastnostmi, ale nikdy jsem se nesetkal s čistším, jasnějším a prostším srdcem; mnoho lidí jsem měl rád, ale nikoho tak hluboce a vřele jako Oblomova. Kdo ho jednou poznal, nemůže ho přestat mít rád,“ říká Štolc, jenž považuje Oblomova za věrného a čestného. Ale sahá Oblomovova věrnost dále než jeho ochota snášet nepříjemnosti? Na misce vah měl vztah s Olgou a svůj pohodlný život. Nechtěl Olze způsobit zármutek, ale ani si nedokázal oprostit od své oblomovštiny, a tak misky byly vyvážené a jejich vztah se dostal do situace, kterou Olga, která je stejně jako Štolc Oblomovovým opakem, nepřijala. Zaslouží si tedy Oblomov naše opovržení? Nevím. Ale domnívám se, že Oblomovova existence měla smysl. Olga díky jejich vztahu duševně vyspěla a vdovu Pšenycinovou (další případ „zbytečného člověka“) učinil šťastnou.

Než tuto recenzi ukončím, zmíním několik věcí, na které jsem při narazila při hledání informací o Gončarovovi. Oblomovka má zjevně předobraz ve městě Simbirsk (dnes Uljanovsk), kde Gončarov vyrůstal. Když Simbirsk navštívil Lermontov, prohlásil, že město „je ztělesněním spánku a lenosti“ a že „i Volha zde proudila pomaleji a jemněji“. Ale život Gončarova se v románu odráží i jinak. V korespondenci s Dostojevským přiznává, že nerozumí a nechce rozumět „současné realitě“. „Ideály a věci, jež jsem si během života zamiloval, jsou mi drahé a chtěl bych strávit těch několik let, co mi zbývá, v jejich společnosti (…).“ Oblomov žije v zajetí ideálů a představ, horečnatě plynoucí život okolo něj mu není po chuti a v bezpečí svého bytu si lebedí v oblomovštině. Vladimír Korolenko píše, že „Gončarov samozřejmě oblomovštinu v duchu odmítal, ale někde uvnitř ji hluboce a nekontrolovatelně zbožňoval.“ O Gončarovovi bylo také známo, že v pozdějších letech stranil lidí, zvlášť poté, co obvinil svého přítele Turgeněva z plagiátorství.

Román je napsán nádherným jazykem, u některých slovních obratů jsem hlasitě pomlaskávala. Na svoji dobu bylo asi pozoruhodné napsat knihu o hrdinovi, který povětšinu času nedělá vůbec nic, ale Gončarovův výsledek je fenomenální. Pokud jde o mě, tak si svou recenzí nejsem příliš jistá, protože přece jenom jsem román četla poprvé a je dost možné, že po dalším přečtení bude můj názor stát na pevnějších základech.

L. N. Tolstoj: Anna Karenina

K některým knížkám bůhvíproč chovám nespravedlivé předsudky. Tak například novelu Stařec a moře jsem dlouho měla za efemérní žvásty senilního Santiaga a její přečtení jsem neustále odkládala až do jednoho dne na sklonku minulého roku. Jak já byla překvapená, když se ukázalo, že příběh, který jsem tak dlouho odsuzovala, je fantastický, naprosto strhující a dojemný.

Podobně jsem si myslela, že Anna Karenina je román o znuděné hysterce, která je posedlá svými naivními představami o lásce, a když se ukáže, jak mylné jsou, slabošsky spáchá sebevraždu. Kdepak.

Jednak román samotný, ač se jmenuje Anna Karenina, není o Anně, ale spíše o ruském lidu tehdejší doby a o Lvu Tolstém – respektive o jeho názorech. Anna je lepidlem, které drží pohromadě Tolstého pojednání o Rusku, Tolstoj sám v románu vystupuje jako Konstantin Levin.

Anna žije s o dvacet let starším Kareninem, vysoce postaveným úředníkem, chladným, netečným workoholikem, který, myslím, své práci přikládá přílišný význam (ale to je možná rys workoholika, ne?). Mají malého syna, Serjožu, jehož Anna velmi miluje. Annin bratr, Stěpan Arkadjič Oblonskij, úžasně pragmatický člověk, jenž si neodepře žádné světské pokušení, byl nevěrný své ženě, Dolly. Ta chce rozvod, ale na domluvu Anny od něho upouští. Během návštěvy švagrové Anna potkává bohatého a okouzlujícího důstojníka Vronského, později s ním tančí na plese. Vronskij, pro kterého jsou ženy spíše hrou a zábavou, na plese necitlivě odmítne Kitty (sestra Dolly). Ta doufala v jeho nabídku k sňatku, a proto nepřijala nabídku Levinovu. Vronskij propadá kouzlu Anny, které jeho dobývání zpočátku není příjemné, později mu ale cele podlehne.

S vzrůstající láskou k Vronskému opadají Anniny city k manželovi. Karenin tuší poměr Anny, namlouvá si ale, že to jsou jen jeho představy. Anně dojde trpělivost s divadlem, které oba předstírají, a přímo mu řekne, že se stýká s Vronským. Po této konfrontaci Karenin přemýšlí, jak vyřešit vzniklou situaci, nakonec velkoryse dá Anně možnost k nápravě, třebaže je mu jasné, že je to z jeho strany jen zbytečná přetvářka.

Anna je těhotná s Vronským a Karenin přece začíná zvažovat rozvod, který Anna nechce připustit, protože ví, že by takto přišla o syna i o společenské postavení. Po porodu dcery Anna těžce onemocní a dosud vypjatá situace se stane ještě vypjatější. Po zotavení odjíždí Anna s dcerou a Vronským do ciziny, otřesený Karenin zůstává sám se synem. Po návratu do Ruska je Anna vyloučena ze společnosti a těžce tím trpí, proto se raději s Vronským stáhnou na venkov do ústraní. Vronskij je velmi společenský a činorodý člověk, ujímá se nových povinností venkovského šlechtice a aktivně se účastní veřejného života. Chce, aby se Anna rozešla s Kareninem, ta na to ale nemá dost odvahy. Pro Annu je v její osamělosti Vronskij středobodem života a jeho společenské aktivity těžce nese, často je nesmyslně žárlivá. V obavě, že by snad Vronského mohla ztratit, se rozhodne vyřešit vztahy s manželem a požádá ho o rozvod. Karenin se nedokázal vyrovnat s Anninou nevěrou, jeho společenský postup je zastaven a útěchu hledá v jakémsi okultním pseudokřesťanství.

Anna s Vronským se vrací do Moskvy a čekají na Kareninovo vyjádření. Čekání je pro Annu úděsné, opět je izolována od společnosti a ve své nudě a osamění žárlí na Vronského, podezírá ho z nevěry. Neustálé napětí ji začíná přemáhat a posílá Vronskému, který je návštěvě u matky, telegram, aby se vrátil. Pro odpověď si jede na vlakové nádraží, kde obdrží lísteček s Vronského zápornou odpovědí, a nakonec se ve svém zmatení vrhá pod kola vlaku.

Jak jsem už napsala výše, román se sice točí kolem Anny, ale myslím si, že pro Tolstého byly daleko důležitější pasáže s Konstantinem Levinem. Levin je nesmírně složitá a komplexní postava, skrze něj Tolstoj nahlíží na Rusko a já přiznávám, že občas mi z toho šla hlava kolem. Celkem pěkný rozbor Levina jsem našla tady, já se do něj raději nebudu pouštět.

V románu se vyskytuje otázka víry v Boha, zvláště u Levina, Karenina a Kitty. Karenin a Kitty ve víře hledají zapomnění, Karenin si vírou odůvodňuje své chování k Anně v době jejich odluky. Zatímco Karenin víře propadá, Kitty, která se k ní upnula poté, co ji odmítl Vronskij, si včas uvědomí, že fanatická víra ji bolesti nezbaví.

Zajímavé jsou, zvlášť v kontrastu s Annou, sestry Dolly a Kitty. Kitty je zosobněním Tolstého ideálu ženy – miluje a podporuje manžela, porodí mu syna a pečuje o mužova umírajícího bratra. Opovrhuje Annou, stále se cítí pokořena, protože Vronskij dal přednost Anně, a pak Annu považuje za morálně zkaženou, padlou ženu. Dolly má Annu ráda, soucítí s ní a v jednu chvíli jí i závidí, že měla odvahu odejít od muže za skutečnou láskou. Rozdíl mezi Annou a Dolly je v mateřství. Anna už nechce další dítě, aby si udržela krásu a tím Vronského, pro Dolly jsou děti naopak důvodem, proč se nevzdala manželství s Oblonským.

Verdikt –  neuvěřitelně hutný, mnohovrstevný román, s detailně a realisticky (vždyť je to realismus, že) vykreslenými charaktery. Dlouhé, někdy moc ukecané, plné emocí. Tolstoj se fetišisticky vyžívá v opakování faktu, že Vronskij má „bílé, husté zuby“. Líbilo se mi to. Moc.