Jean-Paul Sartre: Zeď

Zeď od Sartra už dlouho byla na mém to-read listu, ale ke knize jsem se dostala až teď. Z hodin literatury na gymplu jsem získala dojem, že půjde o hutné, náročné a ne moc záživné čtivo, ale byla jsem příjemně překvapená – četlo se to dobře a novely Zeď a Mládí vůdce mě vyloženě nadchly.

Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.

První novela, Zeď, je jako rána mezi oči. Asi nejlepší příběh z celého cyklu. Děj je velmi prostý – během španělské občanské války jsou tři muži bez řádného soudního procesu odsouzeni ke smrti zastřelením a v cele čekají na vykonání rozsudku.

Vidím svou mrtvolu; to není nic těžkého, ale vidím ji já, svýma očima. Měl bych pochopit… pochopit, že už nic neuvidím, že už nic neuslyším a že svět se bude točit dál pro ty druhé. Nejsme pro tuhle myšlenku stvoření, Pablo.

Dvě absurdnosti, kolem kterých se novela točí – smrt a nechtěné udání Ramóna Grise. Smrt je nevyhnutelná. Člověk žije s iluzí věčnosti a bude na ní lpět tak dlouho, jak jen to půjde. Ale i přes to, že smrt je neuchopitelná, přijde v samém závěru bytí chvíle, kdy svůj konec musíme nějakým způsobem přijmout. A být v této chvíli ateistou a postavit se ke smrti čelem, to je něco, co vyžaduje nesmírnou odvahu, protože už není kam uhnout. V okamžiku, kdy si Pablo Ibbieta plně uvědomí vlastní smrtelnost, se jeho existence a věci kolem něj pomalu začínají rozplývat.

… jenže mně taky připadalo, že věci vypadají divně; byly matnější, méně hutné než obvykle. Stačilo mi, abych se podíval na lavici, na lampu, na hromadu mouru, a cítil jsem, že zemřu.

Když si pro trojici mužů přijdou vojáci, aby je odvedli na popraviště, poručík řekne Ibbietovi, že musí počkat, že na něj přijde řada později. Vyslýchají ho dva důstojníci, ptají se, kde je Ramón Gris. „Buď ty, nebo on. Zůstaneš naživu, když nám řekneš, kde je.“ I když ví, kde Ramón je, neudá ho.

Ale byl jsem tam, mohl jsem zachránit svou kůži, když prozradím Grise, a odmítal jsem to udělat. Připadalo mi to spíš komické; byla to umíněnost. Říkal jsem si: „Musíš být tvrdohlavý!“ A podivně jsem se rozveselil.

Nakonec se Ibbieta rozhodne, že si z důstojníků vystřelí, řekne, že se Gris schovává na hřbitově. Baví se představou, jak vojáci prohledávají celý hřbitov a zvedají náhrobní kameny, zatímco je Gris v bezpečí u svého bratrance. Jenže jak se ukáže, Gris od bratrance uteče, nechtěl ho ohrozit, a schová se proto na hřbitově, kde ho falangisté najdou a zastřelí…

Všecko se se mnou začalo točit, a když jsem přišel k sobě, seděl jsem na zemi; smál jsem se tak křečovitě, že mi vhrkly do očí slzy.

Novela Místnost má poeovský nádech. Eva se stará o svého duševně nemocného manžela Pierra a sdílí s ním jeho šílenství. I zde se vyskytuje motiv zdi. Zeď odděluje lidi žijící ve „skutečném světě“ a lidi jako je Pierre. Někde mezi stojí Eva.

Normální lidé si ještě myslí, že k nim patřím. Ale nemohla bych s nimi být ani hodinu. Potřebuju žít tady, na druhé straně téhle zdi. Ale tady se zas o mě nestojí.

Evin otec se ji snaží přesvědčit, že Pierrovi bude lépe v ústavu, že už pro něj udělala dost. Eva, i když ji manželovo šílenství stahuje ke dnu (a snad mu už také začíná propadat), odmítá, chce Pierrovi dopřát svobodu, aby mohl prožít svůj život autenticky. Zároveň mu slibuje, že nenechá jeho nemoc zajít tak daleko, aby ztratil svoje lidství. „Dřív tě ale zabiju.“

Hérostratos je příběhem Paula Hilberta, zakomplexovaného muže, který nenávidí lidi a pěstuje si pocit nadřazenosti. Pořídí si revolver, je pro něho symbolem moci (a zjevně i kompenzací jeho impotence), bere si ho kdykoliv jde mezi lidi. „Jednou večer mne napadlo, že bych mohl střílet po lidech.“ Svůj čin si pečlivě naplánuje, zašle 102 francouzským spisovatelům dopis, ve kterém vysvětluje motivaci k činu.

Kdyby nás dělil jen odlišný vkus, neobtěžoval bych Vás. Ale všechno probíhá tak, jako byste Vy byl ve stavu milosti, a já ne. Je mi dovoleno mít nebo nemít rád humra s majonézou, ale když nemám rád lidi, to jsem bídák a není pro mne místa na slunci. Přisvojili si smysl života. Doufám, že rozumíte, co chci říct. Už třiatřicet let narážím na zavřené dveře, na kterých je napsáno: „Sem nevstoupí nikdo, kdo není humanista.“

Svoboda a nesvoboda. Paul Hilbert se může svobodně rozhodnout, že provede svůj čin, ale zároveň je nesvobodný v tom, že si nevybral čas ani místo narození, nevybral si, že bude žít ve společnosti, kde pro něj skutečně není místo.

Hlavním tématem Intimity je volba. Lulu, poněkud frigidní žena se musí rozhodnout mezi svým impotentním obtloustlým manželem Henrim a osvaleným milencem Pierrem. Rozhodnout se nedokáže a selhává tak ve své roli manželky, milenky a kamarádky.

Mládí vůdce je nejdelší a nejkomplexnější novela ve sbírce, popisuje dětství a dospívání Luciena Fleuriera. Zatímco Zeď a Hérostratos jsou jako frontální útok, Mládí vůdce se ke čtenáři plíží nenápadně a táhne s sebou všechny slizké a temné věci z hloubi našeho nevědomí. Celé je to o tom, jak Lucien hledá vlastní identitu. V dětství ji nenachází, ba naopak, vlastní identitu ztrácí – předstírá, že je sirotkem, posléze má pocit, že neexistuje. V období dospívání vyhledává osoby, které jsou autentické, a upíná se k nim. V jednu chvíli experimentuje se surrealismem a má poměr se starším mužem. Lucien se ale děsí toho, jak by byl jako homosexuál přijímán společností, a tak vztah opouští a svoji identitu hledá jinde.

A jednoho krásného rána na vás nastrčí všelijaké nálepky a ty musíte nosit celý život; tak třeba Lucien je velký a světlovlasý, podobá se otci, je jedináček a od včerejška je pederast. Budou o něm říkat: „Fleurier, víte, ten velký blonďák, co mám rád mužské.“ A lidé budou odpovídat: „Aha, ten velký teplouš. Už vím, který to je.“

Od Luciena se očekává, že po otci převezme vedení továrny, že bude vůdcem. Lucien však postrádá vlastnosti nutné k vůdcovství a jejich nedostatek je jedním ze zdrojů jeho komplexů. Když se mu naskytne možnost angažovat se v antisemitském spolku, přijme to, přestože k židům předtím necítil žádnou zášť. Je to prostě jen další pokus o nalezení vlastní identity. V partě přepadne žida a zasadí mu poslední ránu. Je u vytržení z toho, že konečně jednal z nějakého přesvědčení. Na večírku odmítne podat ruku židovi a odchází. Cítí se trapně, říká si, že mu ruku měl podat, a obává se, že ho jeho přátelé budou považovat za sprosťáka. Ale nakonec se mu dostane obdivu, že se nebál jednat podle svých zásad. „Lucien, to jsem já! Někdo, kdo nesnáší židy.“ Na konci příběhu se Lucien zhlíží v zrcadle a hledá v něm obraz člověka, kterým se dle svého mínění právě stal – člověka autentického, člověka stvořeného k tomu, aby vedl ostatní.

Zrcadlo mu však vrátilo jen obraz hezkého dychtivého obličejíku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě: „Dám si narůst knír,“ rozhodl se.

Je paradoxem, že se Lucien ve svém hledání identity stal někým, kým vlastně vůbec není. Lucien je přelétavý, neustále zasněný, přemýšlí o sobě, analyzuje se a najednou, z touhy někam patřit, něco znamenat, se přimkne k ideologii, nasadí si ji jako brnění, hrdě na ni ukazuje a vykřikuje „Pohleďte na moji identitu, to jsem já!“

Mládí vůdce je aktuální i dnes. Je varováním, že vlastní identita by nikdy neměla vzejít z ideologie.